Jdi na obsah Jdi na menu
 


Židé v protektorátu a Slovenském štátu

11. 9. 2008

Historie.cs: Židé v protektorátu a Slovenském štátu

vloženo: 4. 9. 2008 15:56, autor: ČT24
aktualizováno: 4. 9. 2008 16:00

Hitlerova protižidovská politika pro evropské Židy znamenala v konečném důsledku bezprostřední ohrožení života a de facto samotné existence židovského národa. Na začátku to tak však vnímal málokdo. V Československu je první pronikání antisemitských norem patrné už v době fašizující druhé republiky. V Čechách i na Slovensku jsou Židé postupně vylučováni z různých spolků a organizací i veřejného života. S příchodem války a rozdělením společného státu na protektorát a samostatný Slovenský štát pak propuká nenávistná norimberská politika naplno. Židům je zabavován majetek, samozřejmostí jsou zákazy navštěvování kin nebo restaurací. Nakonec se po roce 1941 psychologické ponižování Židů mění ve fyzickou likvidaci. Přicházejí masové deportace, kdy jsou z území protektorátu i Slovenského štátu deportovány desetitisíce židovských obyvatel. Paradoxně ani tehdy drtivá většina z nich, ale i zbytek společnosti, naprosto netuší skutečné záměry vraždící nacistické mašinérie. Smutnou roli přestupního tábora, ale i jakéhosi vzorového ghetta plní bývalá vojenská pevnost Terezín, kterou do konce války prošlo na 140.000 Židů.

Vyznané místo v masových deportacích a následném vyvražďování zaujímá bezesporu židovský majetek. V protektorátu byla jeho arizace výhradně záležitostí nacistů, kteří to považovali za součást germanizace tohoto území. Ovšem v samostatném Slovenském štátě se stal židovský majetek jedním z hlavních důvodů izolování a následné deportace Židů, protože právo s ním disponovat patřilo výhradně slovenskému národu. To však není jediná odlišnost v jinak velmi podobném přístupu k takzvané "židovské otázce".

Jak probíhal holocaust na území protektorátu a Slovenského štátu? Do jaké míry se na něm podílelo obyvatelstvo obou zemí? Kolik obětí si roky nesmyslného vyvražďování vyžádaly? A jakou roli sehrál "přirozený" národní antisemitismus? Na podobné otázky se ptal Vladimír Kučera v pokračování pořadu Historie.cs z 30. srpna historiků Tomana Broda (TB) a Vojtěcha Blodika (VB) z Památníku Terezín a Stanislava Mičeva (SM), ředitele Muzea Slovenského národního povstání.

Chceme si povídat o osudu Židů v Československu od roku 1938 do konce světové války. Nemůžeme ovšem pominout, v jaké situaci Židé žili už v první republice, jaké tady byly podmínky, zda tu existoval nějaký antisemitismus nebo jeho podloží. Bylo to rozdílné v Čechách a na Slovensku?
TB:
Trochu rozdílné to bylo. Ovšem víceméně skrytý antisemitismus je v každé společnosti a byl i v české společnosti. Byla tady přece hilsneriáda a další věci, i když to byl vlastně antijudaismus, a ne antisemitismus.
Za první republiky byl antisemitismus potlačován, protože dominantní silou byla levicová inteligence, která byla k Židům přátelská. Židé neměli důvody si stěžovat. Společnost jim dala veškerá práva. Pomineme-li, že po převratu v roce 1918 došlo k jistým antisemitským výstřelkům, žili Židé za první republiky spokojeně. Také byli poměrně nejkonstruktivnější částí československé mnohonárodnostní společnosti.

Kde bylo podloží antisemitismu? V čem se projevovalo?
VB:
Vrátil bych se k hilsneriádě. To byl velký zápas o to, jakým směrem se bude vyvíjet orientace hlavních politických skupin v českém životě. Masarykovou zásluhou bylo, že se antisemitismus u nás nestal, jak říkají Němci, salonfähig, tedy nebyl přijímán ve slušné společnosti. Můžeme proto bez nadsázky tvrdit, že antisemitismus zůstával na jejím okraji a byl doménou skupinek, které se mohly uplatnit až v mimořádné situaci po rozbití demokratického systému.

Jaká byla situace na Slovensku?
SM: Na Slovensku byla jiná situace v židovství i v politické linii, která byla v čele politického dění na Slovensku. Na Slovensku byla dominantní Slovenská ľudová strana a v politice ľuďáků byl antisemitismus přítomný po celou dobu Československé republiky.
Na druhé straně Židé byli orientovaní jinak než v Čechách, neboť byli ze 75 % ortodoxní. Takže separace židovského obyvatelstva byla větší než v české části republiky. To se projevuje například i v kultuře: V Čechách bylo množství významných Židů, kteří v kultuře mnoho znamenali. Na Slovensku to tak výrazné nebylo, i když některým představitelům židovské kultury nelze upřít kulturní vliv.

Co druhá republika? Situace, která zcela změnila poměry v zemi?
TB:
Zažije-li stát a národ takovou katastrofu, jakou zažili především Češi v Mnichově, nemůže to pochopitelně zůstat bez odezvy. Značná část společnosti bude vždycky hledat, a taky tehdy hledala, viníka. Tím hlavním zloduchem byl Edvard Beneš. Jemu se přičítala vina za všechnu politiku, kterou vedl, a pak že se obklopoval volnomyšlenkáři, republikány, liberály, demokraty, zednáři a ovšem také Židy.
Židé jsou vždy v dobách krize, v dobách katastrofy nejvhodnějším obětním beránkem a také v tomto případě byli. V druhé republice byly tendence docílit emigrace Židů. Také se jich z českých zemí do března 1939 vystěhovalo asi 20.000. Jenže samozřejmě většina Židů tady zůstala, a ti byli považováni za obtížný element.
Židé byli vylučováni z různých spolků, organizací, z Advokátské komory, z Lékařské komory a postupně dalších i tělocvičných organizací. Tento trend byl samozřejmě dílem už českých pravicových skupin, pravicové ideologie a pravicových politiků, ale samozřejmě na něj tlačila i německá politika.
Z Berlína referovali ministr zahraničí Chvalkovský a velvyslanec Mastný o tom, že německá místa jsou nespokojena s pomalou arizací české společnosti, která se utváří v Čechách, a tlačili na to, aby se stupňovaly protižidovské tlaky. Ty se skutečně stupňovaly, až byly na jaře 1939 už tak silné, že protektorátní vládě stačilo jen pokračovat v trendu, který nastolila česká fašizující společnost.

Hovoří Marta Kottová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když jsem poprvé přišla domů s pláčem, že se mi děti smějí, že jsem Židovka, moje maminka mi tehdy řekla: "Až ti to podruhé někdo řekne, tak mu řekni: 'Já jsem Žid, ty jsi křesťan, polib mi prdel a přestaň.' Prostě jsme byly děti, které vyrůstaly v české společnosti. Byly jsme Češi a jsem Češka náboženství židovského.

A příběh Židů na Slovensku v té době?
SM: Po 6. říjnu se moci na Slovensku zmocnili ľuďáci. Jejich prvním krokem bylo zakázání všech politických stran a spolků včetně židovských. Také se radikalizovala politika, také se snažili vylučovat Židy z veřejného a společenského života. Omezení nabírala na intenzitě. V lednu 1939 založil Karel Sidor komisi k řešení židovské otázky na Slovensku.
Situace tedy byla podobná jako v Čechách. Přikrášlená byla tím, že v rámci ľudové strany se prosazoval katolický směr a v řadě funkcí byli kněží. Katolicismus a judaismus měly rozpory dávno v historii, což se projevovalo i v této politice.

VB: V tomto období část bývalého židovského obyvatelstva Československé republiky už v plném rozsahu zažívala diskriminaci a teror. Byli to ti, kteří zůstali v odtrženém pohraničí, kde před Mnichovem žilo téměř 30.000 Židů.
Například dva tisíce z nich byly uvězněny, vznikaly provizorní tábory, které můžeme nazvat přinejmenším internačními, když ne přímo koncentračními. Řada z nich byla nucena nechat všechno na místě a uprchnout většinou do českého vnitrozemí. Takže když bylo v květnu 1939 prováděno sčítání na území německé říše, bylo v Sudetech už jen kolem 2.600 Židů z původních 30.000.
To naznačuje, jakou sílu tam protižidovské tažení mělo. Dokumentuje to i fakt, že když probíhala křišťálová noc, celoříšský protižidovský pogrom, henleinovci v našem pohraničí patřili k těm nejrazantnějším. Zničili asi 50 synagog a celou řadu dalších zařízení židovských organizací a spolků.

Našly se hlasy, které se během druhé republiky postavily na obranu, které varovaly?
TB: Byli tady jistě intelektuálové z Masarykova okruhu, kteří s tímto trendem nesouhlasili, ale jejich hlas zanikal. Dokonce i Peroutka a Přítomnost nebyli schopni čelit této náladě a poraženectví. Deziluze, deprese z porážky v Mnichově byla tak silná, že jim nedovolila nějaké aktivní obranné kroky.
A je třeba říci, že Židé, kteří utíkali, a to ještě před Mnichovem, aby se spasili v Československu, tady nebyli přijímáni s otevřenou náručí. Byli to totiž pro většinu Čechů Němci. Židé vůbec měli u Čechů velmi negativní obraz, protože se často přikláněli k německé národnosti. To bylo ale naprosto samozřejmé, protože tato země patřila také Němcům. Takže proč by Židé nemluvili německy, když se zde narodili a jejich kultura byla německá? To bylo naprosto legální. Čechy to přesto dráždilo a dokonce žádali, aby Židé, kteří přicházeli z pohraničí, byli vraceni zpátky, což se také dělo.

VB: Navíc když sem utíkali Židé, kteří byli třeba polskými státními příslušníky, byli zbaveni polského občanství, vyhoštěni z Německa, u nás neměli vůbec žádná práva, neměli právo na podporu. Když po anšlusu Rakouska utíkali rakouští Židé do Československa, byli vysazeni z vlaku a nebyli jako držitelé dosud rakouských pasů vpuštěni. Docházelo tam k podobné situaci jako třeba na polsko-německých hranicích, kdy lidé zůstávali v zemi nikoho nebo byli posíláni z jedné strany hranice na druhou. Takže veškerá idyla přátelství byla pryč.

SM: Podobná situace byla i na Slovensku po 2. listopadu, po vídeňské arbitráži, kdy Slovensko odstoupilo jižní části. Tehdy vytlačovali Židy z tohoto území na naše území, Hlinkova garda je vracela nazpět, zase byli v zemi nikoho, nikdo je nechtěl. Takže je to velmi podobná situace s tou, jaká byla v českých zemích.

Pak přišly osudové chvíle: rozdělení Československa a otevřený příklon k holocaustu v obou zemích. V každé jinak organizovaný a jinak prováděný. Jak to vypadalo v Čechách?
VB:
V Čechách byly velmi rychle uplatněny normy, které už byly zaběhnuty v Německu: vychází spousta protižidovských nařízení a opatření, bylo jich několik set. Velice rychle začíná být organizována i jakási centrála pro řešení židovské otázky, kterou pod názvem Ústředna pro židovské vystěhování zakládá v Praze už v červenci 1939 Adolf Eichmann. Ten si přivedl také celou řadu svých spolupracovníků, kteří s ním v podobné centrále pracovali předtím ve Vídni. (Rakouští SS potom hráli velmi aktivní roli při genocidě českých Židů nebo třeba i v ghettu Terezín.)
Samozřejmě jedním z prvních opatření bylo zbavení Židů jejich majetku. Proto 21. června 1939 říšský protektor Konstantin von Neurath vydává nařízení o židovském majetku, které v 7. paragrafu zavádí platnost norimberských zákonů, tedy norimberskou definici židovství v protektorátu. Stanoví také zásady pro postupnou arizaci čili konfiskaci židovského majetku.
Nařízení dávalo okupačním orgánům velice širokou pravomoc, protože mohl být konfiskován nejen majetek židovský nebo majetek, kde měli značný podíl Židé, ale třeba i podnik, který stál "pod silným židovským vlivem". To byla naprosto pofidérní definice, kterou si úředník okupační správy mohl vykládat po svém.
Arizace židovského majetku byla důsledně v německých rukou, což zhatilo naděje nejen příslušníků fašistických a fašizujících skupin, ale i kolaborantů v protektorátní správě a protektorátních orgánech. Upřímně řečeno nám to ušetřilo černé kaňky na naší historii, protože zájemců bylo dost. Němci to ale drželi velmi pevně ve svých rukou, protože arizace židovského majetku měla být mimo jiné nástrojem germanizace českého prostoru. Proto to nehodlali přepustit ani svým pomocníkům.

Hovoří Marta Kottová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Přišly první příkazy. Maminka musela odevzdat kožich, já jsem odevzdávala lyžařské boty. To jsem trošku obrečela, ale ještě to nebylo tak zlé. Až pak jsem pochopila, co to je, ty norimberské zákony, když jsem musela odevzdat mého psa.

TB: Není možné říci, že by Češi uchvátili nějaký židovský majetek. Možná neoficiálně. Třeba když si Židé schovávali ke svým křesťanským známým majetek, tak jim ho potom upřeli. Ne všichni, samozřejmě.
Důležitá je další věc: Oficiálně se to nejmenovalo konečné řešení židovské otázky, ale první fáze tohoto řešení to byla. Nešlo totiž jen o ekonomické, politické, ale i o společenské a psychologické ponížení Židů. Byla to snaha o jejich vyloučení z majoritní společnosti, to znamená vyhnat je na okraj, aby se cítili občany, lépe řečeno bytostmi druhého řádu, což podlomí jejich sebevědomí. Byly to nejrůznější zákazy, nesmělo se chodit do divadel, kin, restaurací. Židé byli vylučováni z nákupu různého zboží, nesměli chodit po osmé hodině vůbec na ulici, nesměli chodit do parku nebo na nábřeží. Prostě to byla celková akce, jak Židy ponížit.
Jenže Židé si říkali, že je to sice velice bolestné, ale není to ještě životu nebezpečné – ještě nehrozí skutečné nebezpečí. V tom také byla lstivá taktika hitlerovců, kdy je vlastně ukolébali v jakýsi pocit, že jim přece jenom ještě velké nebezpečí nehrozí, že se pogrom přežene. Pochopitelně se nepřehnal. Na podzim 1941 přišlo rozhodnutí zahájit druhou fázi konečného řešení. To znamená nejen psychologická, ekonomická, politická, ale i fyzická likvidace.

SM: Na Slovensku to bylo poněkud jiné v tom, že Slovensko nebylo okupované, ale mělo relativní samostatnost, samozřejmě pod německou kuratelou. Zájem o židovský majetek byl u slovenských arizátorů velký. A právě arizace a zbavování majetku bylo to hlavní, co vedlo k odstranění Židů z veřejného, společenského života a k jejich separaci v rámci společnosti.
Zpočátku byl pojem Žid na Slovensku stanoven na náboženském principu. Až po německém zásahu v létě 1940 se začal uplatňovat rasový princip. Souviselo to i s tím, že se Němcům nelíbila domácí ani zahraniční politika Slovenského štátu včetně řešení židovské otázky. Proto si Hitler na 27. a 28. července do Salcburku zavolal na jednání nejvyšší představitele slovenského státu a doslova nařídil změny ve vládě. Do čela se dostali nejradikálnější Tuka s Machem a bylo jasné, že dojde k rozhodnému řešení židovské otázky na Slovensku. Nejen zbavení majetku, občanských a veřejných práv a dalších omezení, ale začne radikální řešení podle nacistického vzoru.

Na slovenském holocaustu mě vždy zaráželo, že Slovensko za každého Žida, kterého dodalo do německých koncentráků, ještě zaplatilo 500 říšských marek?
SM:
To je taková rarita, i když Chorvatsko také platilo přesídlovací poplatek 30 marek, ale Slovensko skutečně platilo 500 říšských marek. Vojtěch Tuka jako předseda vlády a ministr zahraničí s tímto poplatkem souhlasil. Vyzval proto německou stranu, aby se podepsala smlouva o tomto vývozu s tím, že se Německo zaváže, že se za tento poplatek Židé na území Slovenska už nikdy nevrátí. Němci takovou smlouvu nechtěli podepsat, neměli zájem. Chtěli, aby Slováci participovali na řešení židovské otázky, ale diplomatickou nótou tento princip schválili.

Kdy vyjel první transport v Čechách?
VB:
První vyjel už v říjnu 1941, tehdy ještě do ghetta v Lodži, potom jel ještě jeden do Minsku. Ovšem od konce listopadu 1941 prakticky všechny deportační transporty směřovaly do Terezína, který vznikl jako sběrný a průchozí tábor pro Židy z českých zemí, později i z dalších zemí ovládaných Hitlerovým Německem.
Původně, když se zdálo, že je na dosah vítězství na východní frontě, byly předpoklady, že transporty budou směřovat přímo na východ. Tam měly být předávány ke zvláštnímu zacházení smutně proslulým jednotkám Einsatzgruppen SS (tvořené příslušníky bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS) v podstatě k okamžité popravě.
Změna vojenské situace, komunikační, ale i organizační a logistické problémy vedly k tomu, že bylo třeba hledat řešení dočasné, což bylo soustředění v průchozích ghettech. Z nich pak měly být budoucí oběti dopravovány do míst speciálně zřízených pro vyhlazování. Nemáme čas o nich hovořit podrobněji, ale jistě každý zná tak strašná jména jako Osvětim, Treblinka, Majdanek, Sobibor, Belzec atd.

Hovoří Marta Kottová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Maminka, tatínek a já jsme odjížděli až v červnu 1942. Byl to transport AAR, tatínek měl číslo 503, maminka
504 a já 505. Tím okamžikem jsme ztratili svoje jména a už jsme byli jen čísla. V Terezíně jsme byli až do září roku 1944, kdy jsme odjeli do Osvětimi.
Maminčina sestra se svými dětmi jela z Terezína dříve než my. Jak bylo dobrým zvykem, lidé v Osvětimi, než šli do plynu, posílali korespondenční lístky. Tehdy mamince přišel od tety Zdeňky korespondenční lístek, kde psala, že se setkala se svým manželem. Maminka na to říkala: 'Tak se na ty Němce podívej. Víme, že jsou prolhaní. Poslali Zdeňce úmrtní list, ale ona se v Birkenau sešla s Pavlem.' Ti lidé to psali právě tak, že se setkávají se smrtí, ale v Terezíně jsme tomu nechtěli věřit.

VB: V Protektorátu Čechy a Morava se pojilo urychlení postupu konečného řešení židovské otázky s faktem, že se hlavní architekt řešení, šéf Hlavního říšského úřadu bezpečnosti, nechvalně známý Reinhard Heydrich, stal i zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě.
První poradu svého štábu z 10. října 1941 Reinhard Heydrich věnoval právě řešení židovské otázky. Několik dní předtím, 6. října, se totiž Adolf Hitler při obědě vyjádřil, že je třeba v nejbližší době vyčistit říši včetně protektorátu: pročesat ji od západu k východu, protože Židé jsou vedením, které spojuje zázemí s našimi nepřáteli. Čtyři dny nato se konala konference na Pražském hradě, kde bylo rozhodnuto o tom, že v Terezíně vznikne průchozí ghetto. Nebylo to pochopitelně ghetto ve středověkém slova smyslu jako autonomní územní celek, ale zvláštní druh koncentračního tábora.
Heinrich Himmler tehdy zmínil možnost, že by ghetto mohlo vzniknout v Táboře. Podle jeho zvráceného uvažování by to zabilo dvě mouchy jednou ranou. Spojoval totiž Tábor s husitstvím a s tradicemi českého národa, husitství přitom chápal jako protiněmecké hnutí. Podle něj by tedy bylo velmi povedené, když by se jednak pošpinila historie města a ještě by se tam zřídilo židovské ghetto.
Kdežto Heydrich jako chladný pragmatik ještě předtím, než se porada konala, volal generála Toussainta jako zmocněnce Wehrmachtu v protektorátu a nařídil mu, aby Wehrmacht začal vyklízet kasárna v Terezíně. 24. listopadu 1941 tam přijel první transport a potom následovaly další a další, které postupně přivezly 140.000 židovských vězňů. Polovina z nich přicházela z protektorátu, další z jiných zemí ovládaných Hitlerovým Německem a z říše samotné.

TB: Hitlerovci nikdy veřejně nevyhlásili, že hodlají Židy fyzicky zlikvidovat. Hlavním jejich krycím heslem bylo učinit Německo Juden frei. Německá města soutěžila o to, které dřív bude mít tento hrdý titul - bez Židů.
Ovšem ani sami Židé nepovažovali deportace za bezprostřední ohrožení života. Nikdo si totiž nedovedl představit, co je čeká na konci. Mysleli, že odcházejí do Lodže, což asi nebylo to nejlepší, ale přece jen to ještě nevzbuzovalo hrůzu ze smrti. Také Terezín měl být pracovní tábor, kde se bude pracovat. Židé, ale uvažovali tak, že tam budou společně s ostatními Židy, že budou žít sice v těžkých podmínkách, ale nebude to zničující. Věřili, že přežijí a pak se zase budou moci vrátit.
Stejné bylo přesvědčení i většiny českých občanů. Ani v českých zemích nikdo nevěděl až do posledních válečných dnů, co Židy čeká. V Čechách si určitě nepředstavovali (ne, že by je to nějak zvlášť mrzelo, že Židi odcházejí, spíš k tomu byli lhostejní), že Židé nejdou do pracovních táborů, že tam nepracují, ale že tam jsou fyzicky likvidováni. To si nepředstavoval nikdo. Takže hitlerovská lstivá politika odzbrojovala i Židy, kteří odcházeli de facto na smrt, aby se nebránili.

Hovoří Marta Kottová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Otevřela se brána, nahnali nás do budovy, kde byly sprchy, tam jsme se museli svléknout, pak nás oholili. Dáša tam stála a brečela a říkala: 'Marto, Ireno, které jste, já vás nepoznávám.' To bylo v okamžiku, jak se člověk hrozně změnil. Potom už nám dali jen jeden pyžamový kabátek a sukni, žádné prádlo, nic, a ty hrozné dlabané dřeváky.

SM: Na Slovensku to bylo velmi podobné. První transport, který odjel 25. března 1942 ze železniční stanice v Popradu, vezl tisíc děvčat ve věku od 16 do 24 let. Byly tam i starší, protože do vlaku nebyl dostatečný počet. K tomuto transportu přišel německý poradce pro židovskou otázku Dieter Wislicény. Ten, dříve než transport odjel, říkal židovským děvčatům, že jedou na práci, že se jim nic nestane, že budou spolu. Dokonce jim řekl, že se vrátí zpátky na Slovensko, když splní svůj úkol, což byl nesmysl. Některé účastnice po létech vzpomínaly, že jim to připadalo jako odchod na nějaký letní pracovní tábor, jako kdyby jely na brigádu. Taková byla propaganda.
Tyto dívky určitě nevěděly a vůbec dlouho se nevědělo, že jde o fyzickou likvidaci, že jde o továrnu na fyzickou likvidaci lidí, jakou se Auschwitz a hlavně Birkenau staly.

VB: Lidé se vzpírali uvěřit tomu, že by něco tak úděsného bylo možné. Až příjezd transportu slovenských Židů do Terezína znamenal konec iluzí. Slovenské transporty přijížděly do Terezína, protože už nefungovala Osvětim, takže s sebou přivezli přesné informace o tom, jak továrna na smrt v Osvětimi funguje.
Dva slovenští Židé Alfréd Wetzler a Walter Rosenberg totiž uprchli v dubnu 1944 z Osvětimi a napsali o tom obsáhlou zprávu, která se rozšířila mezi židovskými komunitami nejen na Slovensku, ale také se dostala do zahraničí.

Dá se spočítat, kolik Židů se nevrátilo?
VB: Kdybych hovořil o transportech z Terezína, tak z 87.000 se podařilo dodnes zaregistrovat 3.600 z těch, kteří se dožili osvobození. Ovšem třeba z transportů do Lodže, do Minska, do Újazdówa (to byl trestný transport po atentátu na Heydricha, jehož účastníci byli okamžitě likvidováni) z více než sedmi tisíc lidí přežily asi tři stovky.
Také drtivá většina židovských obcí byla zcela nenávratně zničena. Takže to byl skutečně nikoli holocaust (historici tento termín nemají příliš rádi), ale Šoa, jak je v hebrejštině používáno - velké neštěstí, veliká katastrofa, která postihla evropské Židy.

TB: Hitlerovci určili pro Terezín statut jakéhosi modelového ghetta, kam by mohli v případě potřeby pozvat zahraniční delegaci, což se také v létě 1944 stalo.
I v Terezíně platila zvyklost, která platí ve všech táborech a věznicích světa, že čím déle vězeň v táboře existuje, tím lépe se dokáže adaptovat. Časem si najde styky, prostředky ke zlepšení svého života. Najde i strážce, kteří jsou vždycky a všude podplatitelní, s jejichž pomocí může získávat nejen informace, ale i přísun důležitých potravin, lepší bydlení atd. Takže zejména pro mladé Židy byla možnost se nějak přizpůsobit. Co se týče starých a nemocných Židů, zejména německých, pro ty byl Terezín jedna velká hrůza.
Nejstrašnější věc, jaká v Terezíně byla pro tyto mladé a zdravé lidi, nebyl tedy život sám, ale očekávání transportů na východ. Totiž Hitlerovci čas od času nařizovali i v Terezíně deportační transporty. Někdy stovky, někdy tisíce lidí měly odcházet neznámo kam. Dovedete si představit, co se dělo před úřadovnami židovské samosprávy, Judenältestenratu, když se tam nahrnuli lidé zařazení do transportu a snažili se přesvědčit židovské úředníky, že jsou nepostradatelní.
To je právě ta hrůza, ona hamletovská otázka. Hitlerovci totiž nařídili, pošlete toho a toho dne tisíc, dva tisíce, pět tisíc vězňů. A teď koho vybrat? A to většinou záleželo na židovské radě starších. Musely to být děsivé pocity těchto lidí, když měli rozhodovat o životě zařazených, protože když někoho vyreklamovali, musel ho někým nahradit.
A nakonec ti, kteří se vyhnuli transportům a vydrželi v Terezíně (a byli relativně zdraví a silní) až do podzimu 1944, kdy hitlerovci zastavili transporty na východ, protože vyhodili v Osvětimi plynové komory do povětří, si s velkou pravděpodobností zachránili život.

Kolik Židů se vrátilo na Slovensko z transportů?
SM:V první vlně, od března do října 1942, bylo transportováno 57.752 židovských obyvatel a kolem 22.000 dostalo takzvané výjimky. To nebyly výjimky z nějaké soustrasti k nim. Slovenský štát neměl dostatek odborníků v některých funkcích, takže bylo potřeba je zachovat v hospodářském životě, bankovnictví, obchodě, pracovali také ve veřejné a státní správě. Dělali také asistenty arizátorům, protože ti si často neuměli poradit s podniky, které arizovali. Proto se arizátoři snažili pro tyto židovské majitele získat výjimky, aby jim řídili podniky. Tyto výjimky samozřejmě nebyly zadarmo. Platilo se za ně 20.000 až 100.000 slovenských korun, což nebyly malé peníze.
Většina transportovaných v první vlně byli ti nejchudší, jak se říkalo proletariát nebo střední vrstva. Z nich se vrátilo kolem 800, čili velmi málo. Celkově bylo na Slovensku 89.000 Židů před rokem 1938. Po válce přežilo kolem 10.000 Židů, většinou se skrývali v horách za aktivní pomoci civilního obyvatelstva. Někteří byli po německé okupaci likvidováni přímo na území Slovenska. Víme o masových hrobech v Kremničce, v Nemecké atd., kde byla velká část popravených rasově pronásledována, ať už Židé nebo Romové.
Asi 12.000 Židů bylo odtransportováno nejprve do Osvětimi, později do Terezína, z nichž se velká část zachránila, protože tam už k likvidaci nedocházelo.

O tom, že se Židé stali obětí Šoa, se přece jenom ví. Trochu se ale podceňuje, že se Židé podíleli velmi významně na bojích na východní i západní frontě?
VB: Existují čísla, která hovoří o tom, že v prvních letech války jak v našich západních, tak východních jednotkách přesahoval podíl židovských vojenských příslušníků 30 %.

TB: Československé jednotky na západě a na východě nebyly organizovány podle norimberských zákonů. Čili když se tam někdo přihlásil jako Čech, jako Slovák, jako příslušník inteligence nebo jako komunista, často se nezkoumalo, jestli je nebo není Žid. Takže i toto ztěžuje přesnou statistiku, kolik Židů v těchto jednotkách bylo.

SM: Situace na Slovensku byla jiná. Země nebyla okupovaná. Jakmile ale došlo 29. srpna k okupaci Slovenska nacistickými jednotkami, bylo vyhlášeno Slovenské národní povstání. Toho se zúčastnilo 1.650 mladých Židů, kteří byli schopni bojovat. 269 Židů ve Slovenském národním povstání padlo. Když si vezmete, že na území Slovenska žilo asi 22.000 Židů, je to vysoké procento. To je jednoznačná záležitost, kterou je třeba ocenit.

Válka skončila, Židé se vracejí domů, ale nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Na Slovensku dokonce došlo k pogromu. Jak to proběhlo?
SM:Ľuďácká propaganda a velmi tvrdý a radikální antisemitismus působily na lidi šest let. Bylo zde také velké množství arizátorů, kteří se báli, že když se Židé vrátí, budou muset vrátit majetky. To je hlavní příčina toho, co se stalo v Topolčanech.
Tam se z jedné maličké záminky, kdy židovský lékař nedokázal pomoci dítěti, strhl pogrom, který zaznamenalo i zahraničí. Dokonce armáda, která měla Židy bránit, se postavila proti nim. Bylo to nemyslitelné. Nakonec kvůli tomu zasedala i vláda, která to velmi ostře odsoudila.
Ovšem je třeba pochopit, že propaganda tak pracovala. Lidé měli v podvědomí židovského obyvatele zakódovaného jako nepřítele vlastního státu. Těch šest let propagandy nadělalo v lidech strašné zlo.

TB: K pogromům docházelo i v Polsku, nebylo to jen Slovensko. V Čechách k pogromům vysloveně nedocházelo. Ovšem tady se někteří lidé, kteří si soukromě "arizovali" židovský majetek, báli, že by ho museli vrátit. Takže si asi často říkali: "Zrovna já musím mít takovou smůlu, zrovna ten můj Žid se vrátil." Ale to byly asi jenom výjimky.

Říká se, že se řada Židů dostala po válce dokonce do odsunu, protože se hlásila k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930?
VB: Bohužel je to tak, protože komise národních výborů často rozhodovaly svévolně, často hrály svou roli majetkové otázky. Byly to i tak absurdní případy, že třeba člověk, který prošel Terezínem, který prošel přes Osvětim, byl potom zařazen do odsunového transportu.
Četl jsem jednu vzpomínku, kde si jeden z odsunutých Židů s trpkostí stěžuje: Když jsem byl deportován do Terezína, směl jsem si vzít 50 kilogramů zavazadel, a teď jsem dostal povoleno jen 40 kilogramů.
Samozřejmě nechci srovnávat s Terezínem, mohl jít do plynové komory, tady "jenom" do Německa. Ovšem nemusím snad zdůrazňovat, jak tragické a absurdní to pro tyto lidi bylo po tom všem, co za války prožili.

TB: Vina tady byla v poválečných dekretech, které určily, že kdo se hlásil v roce 1930 ve svobodných přiznáních k německé národnosti, a to nebyla žádná ilegální národnost, byl považován za nepřítele, který měl být po válce odsunut. Bylo přitom jedno, jestli to byl Němec nebo Žid.
Některým Židům toto nebezpečí skutečně hrozilo a byly případy, že byli odsunuti. Oni se pak sice mohli vrátit. Ovšem tato česká byrokracie, která se projevila v nenávisti vůči všemu německému, se dotkla i Židů.

Hovoří Marta Kottová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jak jsem byla dlouho v Osvětimi? Nevím, opravdu nevím, protože to byla proti Terezínu taková hrůza… A pro patnáctileté dítě pochopit, že kouř, který stále nad sebou vidí, a nasládlý pach, který dýchá, je maminka a tatínek... To nejde pochopit.

(redakčně kráceno)
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA