Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stádo bučí a hlučí

16. 1. 2008

s úctou cituji z periodika Neviditelný pes  &  www.lidovky.cz

ŠAMANOVO DOUPĚ: Á, Bé, Cé, Dé..., transport jede

16. ledna 2008
 
 
K nadcházejícímu výročí vypravení židovských transportů z Plzně do Terezína
 - a k tomu chystané nacistické oslavě -  přetiskuji svůj neviditelněpsí článek z října 2001, který je na internetu prakticky nevyhledatelný.

Pro dnešek ještě doplňuji, že první plzeňský transport "R" byl vypraven
18.1. 1942 a vezl rovnou tisícovku lidí.
Už 22.1. následoval transport "S", také s tisícovkou mužů, žen i dětí. Třetí a poslední plzeňský transport "T" vyjel 26.1. V něm bylo už jen 604 bývalých československých občanů "židovského původu". Nejspíš v Plzni žádní další nebyli. Po válce se z nacistických továren na smrt vrátilo 73 zachráněných z Erka , 64 z Eska a 67 z Téčka.

Inspirován dobovým hlášením sicherheitsdienstu ještě doporučuji, aby i dnes byla naše nacistická cháska "vystavena opovržení".

Á, Bé, Cé, Dé..., transport jede

Adolf Hitler prohlásil 30. ledna 1939 v Říšském sněmu, že výsledkem budoucí světové války bude "zničení židovské rasy v Evropě". Myslel to doslova. Málokdo tomu věřil. 28. listopadu 1941 dal Hitler slib jeruzalemskému velkému muftímu Husseinovi, že jeho cílem je "vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci" - jen co německé armády dorazí přes Kavkaz na Střední východ. Velký muftí mu uvěřil.

Na počátku okupace Československa se zdálo něco podobného opravdu nepravděpodobné. Ano, Němci decimovali stav českého Židovstva - ale nejdříve vyháněním z obsazeného území. Začalo to už na podzim roku 1938 po záboru českého pohraničí. Ze 30 000 původně zde žijících židovských občanů jich v květnu 1939 zůstalo pouze 2 373. Ti, co neutekli do vnitrozemí, byli transportováni do Dachau.

I z Protektorátu byli nejdřív Židé vyháněni. "Za povolení k emigraci bylo třeba odvést vysoké daně a dávky. Zbylý majetek byl nuceně předán německým bankám do správy k »věrné ruce«. Do konce roku 1939 z Protektorátu odjelo podle oficiálních statistik 19 016 a v roce 1940 ještě 6 176 dalších židovských vystěhovalců. V příštích dvou letech už jen 817... Lze odhadnout, že arizacemi a expropriací židovského obyvatelstva, dovršenou při jeho deportaci, hospodářská kořist z »řešení židovské otázky« v Protektorátu zdaleka přesáhla dvě miliardy marek, tj. 20 miliard protektorátních korun."(*)

Ano, nejdřív bylo potřeba oškubat bohaté Židy, na jejichž konta v zahraničí Němci nedosáhli. No a potom došlo na všechny ostatní. Započalo "konečné řešení židovské otázky". A to se nevyhnulo ani těm židovským emigrantům, kterým se podařilo dostat na území Polska, Holandska, Maďarska... "Jen mezi těmi, kteří židovskými transporty z Francie byli zavlečeni na smrt do Osvětimi, bylo zjištěno na 600 emigrantů z Československa."(*)

"Židé z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku byli na českém území první, kteří měli důsledky této změny pocítit. Ve dnech 18. a 27. října 1939 odjely odtud dva židovské transporty s 1 292 muži do železniční stanice Nisko nad řekou Sanem na okupovaném polském území ve východní části Lublinska. V rámci příprav na údajné "převrstvení" židovského obyvatelstva měli společně s muži dvou vídeňských a dvou katovických transportů vybudovat tábor, který se podle původních představ měl stát základnou pro zřizování "židovského rezervátu", či "říšského ghetta", kam by proudily deportační transporty z Polska, Rakouska, Německa a českých zemí. Před světem měly být tyto deportace vydávány za velkorysé gesto ze strany Německa, které židovskému obyvatelstvu poskytuje na východě Evropy "azyl", ba dokonce zamýšlí zřídit "židovský stát pod německou správou". Ve skutečnosti násilná koncentrace obrovské masy ožebračených lidí v tomto prostoru, naprosto nepřipraveném je absorbovat, znamenala odsoudit je k smrti hladem, zimou, epidemiemi. V dosloveném smyslu šlo o "Vernichtung durch Aussiedlung" - zničení vysídlením."(*)

Niská akce skončila dříve, než dorazily první transporty. Hitler stanovil jiné "priority" - vyvraždit Židy v nových říšských provinciích na území okupovaného Polska. Kolem Niska měl procházet i "východní val" - špatné místo pro likvidaci milionů podlidí... Přesto se transporty dokončily - aby "nebyla poškozena prestiž gestapa". Většina lidí z těchto transportů se do niského tábora ani nedostala, skončili v improvizovaných táborech, které byly po čase rozpuštěny, stejně jako nakonec i samotný niský lágr. Vrátili se domů - jako "navrátilci z přeškolení". Na definitivní "odsun" si museli ještě počkat.

Perzekuce českých Židů, kterou připravili nacisté a jejich čeští kolaboranti, neprobíhala tak, jak si tito soudruzi představovali. Češi se svými zkoušenými spoluobčany solidarizovali - většina již pochopila, že dalšími obětmi germanizace se má stát český národ.

"Zpravodajství sicherheitsdienstu nepřetržitě varovalo, že se obchází omezení nákupní doby pro židovské občany, že »árijští« přátelé a známí pro ně nakupují, že jim pomáhají čeští obchodníci i rolníci, že řezníci dávají do prodeje nejlepší maso až v době, kdy mohou nakupovat Židé, že obchodníci jim donášejí objednané zboží do bytu, přednostně je zásobují uhlím apod. Toto zpravodajství sicherheitsdienstu se hemží stížnostmi, že Židům poskytují pomoc lékaři, právnící, jejich bývalí zaměstnanci, úřady i někteří četníci, že se v jejich prospěch konají sbírky, že čeští učitelé vyučují židovské děti soukromě... Oproti takovým výrazům solidarity nalezneme ve zprávách sicherheitsdienstu také hlášení, jak je protižidovským pogromistům a arizátorům vyhrožováno či jak jsou alespoň vystaveni opovržení."(*)

Zásadní obrat znamenalo Hitlerovo porušení sovětsko-německých smluv o "neútočení" a o "hranicích a přátelství" z roku 1939. V červnu 1941 napadli Němci svého spojence z dob polské kampaně. Znamenalo to povzbuzení pro české odbojové hnutí - všichni věřili, že si nacisti na sovětském Rusku vylámají zuby. Nešlo jen o rozšiřování letáků. Na českém území začal pro německý průmysl mnohem nebezpečnější vývoj: otevřené stávky i skrytá kampaň "pracuj pomalu" vedly k citelnému poklesu výroby.

Podle K. H. Franka za tím stáli i Židé, kteří byli "nositeli protiněmecké propagandy". 27. září 1941 nastoupil v Praze nový říšský protektor Heydrich. Kromě vyhlášení stanného práva a prvních poprav českých vlastneců zasáhl razantně i proti "židovskému živlu". Už od 15. září bylo prováděno Heydrichovo nařízení o nošení žluté hvězdy u židovských osob starších 6 let. Jen co se Heydrich přesunul z "východních dobytých území" do Prahy, začal se činit:

"Už 29. září 1941 vydal výnos nařizující uzavření všech židovských synagog a modliteben s odůvodněním, že se staly shromáždištěm všech podvratných židovských elementů a ohniskem ilegální šeptané propagandy. Současně nařídil uvalit ochrannou vazbu na Čechy, kteří zvlášť demonstrativně projeví své přátelství k Židům, tj. nařídil je uvěznit v koncentračním táboře. Označil je za české elementy, které tímto postojem chtějí dokumentovat své i jinak vůči Říši nepřátelské zaměření..."(*)

Vše bylo pouze přípravou pro zabezpečení připravovaných deportací, při kterých mělo dojít ke "ghettoizaci" všech 88 tisíc zaregistrovaných osob. Protože ještě nebyl připraven Terezín, směřovaly první transporty do polské Lodže.

Vůbec první transport českých Židů, který zahájil nepřerušovaný proud dalších, odjel z Prahy 16. října 1941. Transport A odvezl 1.000 lidí. 24 se dočkali konce války. Transportem B jelo 21. října 1002 lidí. Osvobození se dočkalo 80. Transport C následoval 26. října 1941. Z 1000 lidí přežilo 63. Transport D z 31. října vezl 1000 lidí. Osvobozeno bylo 63. 3. listopadu odjel transport E. 1000 lidí. 46 vydrželo do konce války.

Lodžské ghetto bylo přeplněno. A tak 1000 lidí transportu F, který byl vypraven z Brna, mířilo do Minska. Zachránilo se 13 lidí. Německá zvrhlá obliba přesných čísel nám dává přímo promile přeživších z prvních transportů. (Moc bych prosil naše současné mediální kouzelníky, aby nepsali a neříkali, že "po válce se s Němci zacházelo stejně jako se Židy". Je to hnusná lež.)

Do Terezína jako první směřoval 24. 11. 1941 transport Ak - Aufbaukommando. 342 vězňů začalo s přestavbou města v ghetto. Mělo jít o koncentrační a průchozí tábor. Ale mělo být též použito jako "nástroj decimace i jako prostředku dezinformace o osudu deportovaného židovského obyvatelstva..."

Skutečně, známý Terezín - co na něm může být hrozného?, měli si myslet lidé. Takových 5000 obyvatel se do něj pohodlně vejde [ve skutečnosti až 60 000]. A také se tím měl ukončit proud žádostí o výjimky, zejména pro německé hrdiny z 1. světové války.

"»Jest zamýšleno,« prohlásil Heydrich, »Židy ve stáří nad 65 let neevakuovat, ale přemístit je do ghetta pro staré - počítá se s Terezínem. Vedle těchto věkových tříd budou přijati do židovských ghett pro staré také Židé těžcí váleční poškozenci a Židé s válečnými vyznamenáními (železný kříž I). Tímto účelným řešením budou rázem vyloučeny četné intervence.«"(*)

Zpráva o prvních transportech do Terezína byla mezi Židy skutečně přijata s ulehčením. [Už se nebude jezdit na nebezpečný Východ!] Že v Terezíně to není až tak krásné, měli první vězni poznat už brzy. A že i z Terezína vede cesta dále na východ, to se vězni dověděli také až tam. Na ten neznámý východ odjely z Terezína transporty s 60 382 protektorátními židovskými vězni. Jako první 9. ledna 1942 transport O do Rigy (1000 lidí), jako poslední, na bývalý státní svátek 28. října 1944, tuplovaný transport Ev do Osvětimi s 2038 lidmi. Z těchto transportů se svobody dožilo pouhých 3097 lidí. Pět procent...

Nuže, je to už dávno. Tehdy se hovořilo o "konečném řešení židovské otázky" a mínilo se tím vyvraždění židovského národa. Kdežto dnes se mluví o "spravedlivém míru pro Palestinu" - a míní se tím vyvraždění židovského národa.

Není to tak dávno. Pravidelné transporty českých Židů na věčnost začaly právě před pouhými šedesáti lety.

Psáno v Praze dne 14. října 2001, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 16.10.2001

Citováno(*):Miroslav Kárný: Genocida českých Židů
Více viz kniha Miroslav Kárný, kol.: Terezínská pamětní kniha, Terezínská iniciativa - Melantrich, Praha 1995

Doporučené linky:
Terezínská iniciativa http://www.terezinstudies.cz
Památník Terezín

 

Jan Kovanic
 
 

 

Lidovky.cz > Zprávy > Redakce > Článek

Projev Lenky Reinerové

25. ledna 2008 | 19:08

Projev pražské spisovatelky Lenky Reinerové ke Dni obětí národního socialismu v německém Bundestagu, 25.ledna 2008

Vážený pane předsedo Spolkového sněmu,
vážený pane prezidente,
vážená Angelo Merkelová,
dámy a pánové
a - konečně - milí přátelé.

To, že k Vám právě dnes a právě na tomto místě mohu promlouvat, je pro mě zcela zvláštním zážitkem. Jako pražské Židovce mi to ostatně určitě věříte. Praha byla v době mého dětství a mládí, ve dvacátých a třicátých letech 20. století, hlavním městem malé demokratické republiky. Tento malý demokratický stát s dlouhou hranicí s Německem se ve třicátých letech stal vytouženým, ale zároveň dosažitelným azylem, kterého leckdo využil. V Praze tehdy žil například filozof Ernst Bloch, jemuž se zde také narodil jeho jediný syn. Bratrům Thomasovi a Heinrichu Mannovým dokonce přislíbili československé občanství. Pražský německy mluvící spisovatel Franz Carl Weiskopf přeložil z Berlína do Prahy redakci Arbeiter-Illustrierte- Zeitung (Dělnických ilustrovaných novin). Wieland Herzfelde tu obnovil své nakladatelství Malik, jeho bratr John Heartfield v českém hlavním městě vytvořil řadu velkolepých fotomontáží. Herec Wolfgang Langhoff k nám emigroval záhy poté, co ho propustili z koncentračního tábora Börgermoor, přičemž s sebou z tábora přivezl text nazvaný Die Moorsoldaten1, jednu z prvních knih o nacistickém teroru.

V Praze krátce žili Bertolt Brecht a Helene Weigelová, stejně jako ještě mnozí další. Tou dobou se v hlavním městě Československa organizovala veliká manifestace proti národnímu socialismu. Konala se v Lucerně, tehdy snad největším pražském sále. Součástí programu bylo mimo jiné také vystoupení čerstvě propuštěného vězně koncentračního tábora Fuhlsbüttel. Jednalo se o hamburského dělníka, z něhož se později stal spisovatel Willy Bredel a který pak o táboře napsal knihu s názvem Dein unbekannter Bruder (Tvůj neznámý bratr). Obecenstvo ho bouřlivě přivítalo a on velice věcně promlouval o svých zážitcích. Jen jednou se zarazil, a to když řekl: „Teď nevím, bylo to předtím než mě zbičovali poprvé nebo podruhé?“ Bylo mi tehdy asi sedmnáct a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přede mnou stál muž, žádná hrdinská postava, podsaditý skromný člověk. A byl bičován? Vůbec jsem to nechápala.

Brzy nato mě poprvé zaměstnali jako novinářku; právě ve Weiskopfových Dělnických ilustrovaných novinách. Byla jsem tam, krátce řečeno, taková holka pro všechno. Kromě jiných věcí jsem měla na starosti i správu fotografického archivu. V něm se mimo jiné nacházel i snímek pěkné mladé paní s malým děťátkem. Byla to taková optimistická fotografie a oba dva na ní vypadaly vesele. Jenom – dítě se jí narodilo ve vězení, záhy je matce vzali a ji samotnou popravili. Jmenovala se Lilo Hermann. Kdykoli jsem z archivu vytáhla tuto fotografii, začaly se mi třást ruce. Bylo tu něco, čemu jsem v žádném případě nemohla porozumět. Ale měly nastat ještě horší časy.

V roce 1939 Wehrmacht obsadil moji vlast a udělal z ní Protektorát Čechy a Morava. Od toho dne už židovští občané nesměli vstoupit na chodník a v parku si nesměli sednout na lavičku. Zakázali jim jezdit dopravními prostředky, používat veřejné telefonní automaty, nesměli chodit na hlavní poštu, o kinech ani nemluvě. V ideálním případě neměli vůbec existovat. Nacisté zlikvidovali celou moji rodinu, jedenáct osob, mojí babičkou počínaje a mojí starší sestrou, kterou poslali do plynu s jejím tehdy asi sedmi až devítiletým malým synkem, konče.

Přežila jsem, protože jsem v den okupace nebyla v naší zemi. Tak pro mě začal život v exilu. Mimo jiné jsem půl roku seděla v Paříži na samotce ve vyhlášené ženské věznici La Petite Roqette, která už naštěstí neexistuje, a pak asi dva roky v internačním táboře pro nepohodlné cizinky RIEUCROS. Díky úsilí dobrých přátel, především spisovatele Egona Erwina Kische a již zmíněného Franze Carla Weiskopfa, jsem nakonec dostala vízum a lodní   lístek do Mexika. Cestou jsem na půl roku zůstala vězet v Maroku. Nejprve v táboře OUED ZEM na okraji Sahary a poté šest měsíců v Casablance. Odtud jsem se konečně šťastně dostala do Mexika. Vlastně hned po mém příjezdu byly navázány diplomatické vztahy mezi Mexikem a československou exilovou vládou v Londýně. To pro mě znamenalo velkou šanci. Od prvního dne jsem pracovala na této diplomatické misi. Byla jsem šťastná, že alespoň na dálku můžu malinko pomoci velkému boji proti fašismu.

Dostávali jsme z Londýna nejrůznější zprávy, ale jedna z nich byla hodně podivuhodná. V zámečku Wannsee na západě Berlína se konala pracovní konference, které se zúčastnili vysocí úředníci, většinou vzdělaní a studovaní lidé. Předsedal jí nějaký Reinhard Heydrich, posléze zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě. Jeho samotného později zavraždili příslušníci českého odboje. Mezi účastníky byli ovšem také Adolf Eichmann, Heinrich Himmler a další vysoce postavení úředníci. Domlouvalo se tu, jak se jednou provždy rychle a co možná nejlevněji zbavit šesti milionů evropských Židů. Tady se zrodila myšlenka holokaustu. Židé měli tedy být beze zbytku zlikvidováni. Co ale s takzvanými méněcennými národy jako Čechy, Slováky, Poláky a tak dále? Jeden návrh hovořil o vysídlení těchto lidí do nějakých odlehlých oblastí. Kdyby to mělo přijít moc draho, měli být zabudováni do německé válečné mašinérie a měli pracovat pro Třetí říši až do naprostého vyčerpání.

Když dnes mluvíme a hlavně přemýšlíme o těchto věcech, vlastně se nám tomu ani nechce věřit. Bohužel jsou to ale fakta. Myslím si, že aby se něco podobného nemohlo nikdy opakovat, musíme sdílet a projevovat mnohem více porozumění pro jinakost obrovských mas obyvatelstva naší planety. Jedině tak budeme schopni včas a důkladně potírat i takové neštěstí, jaké v posledním čase představuje terorismus. Že spolu chceme a umíme žít v míru, je možná samozřejmost. Je to ale samozřejmost, o kterou se musí neustále pečovat. Zdá se mi, že máme stále ještě moc málo porozumění pro způsob života, tradici a víru velké části lidstva na této planetě. Psané slovo by při narovnávání tohoto nedostatku mělo být co možná nejúčinnější.

Jsem, a to není žádná novinka, poslední německy píšící autor České republiky. S ohledem na skutečnost, že se celá moje rodina stala obětí německého národního socialismu, mi to lidé svého času téměř vyčítali či to přinejmenším brali na vědomí dost neradi. To se nakonec změnilo a dnes mnozí velice dobře rozumí tomu, že udržuji jakousi kontinuitu a že by, jak věřím, skutečně každý z nás měl podle svých možností přispívat ke vzájemnému porozumění. Proto jsem také velice ráda, že mé knihy během posledních let našly českého nakladatele a že je čtenáři velice pozitivně a vřele přijali. Velice si přeji, abych byla takovou malou „svorkou“ našeho vzájemného sbližování. Pokud tomu tak je, jsem spokojená.

Jsem ale přesvědčená, že musíme udělat ještě víc, abychom si pokud možná co nejlépe rozuměli. Toto přesvědčení mě vedlo mimo jiné k tomu, abych v Praze založila literární dům našich německy píšících autorů. Nemáme totiž jenom Franze Kafku, Werfela, Rilkeho a Egona Erwina Kische, ale celý Pražský kruh s řadou velice zajímavých autorů, kteří bohužel upadli v zapomnění. Chceme českým spisovatelům poskytovat stipendia pro pobyt v Německu a německým zase pro pobyt u nás, abychom tak podpořili oboustranné sbližování. Věřím, že hrůzy fašismu i s nepředstavitelným masovým vražděním jakým byl holokaust jsme z větší části překonali. Teď jde o to, bojovat s novou zhoubou, s terorismem. To musíme a můžeme činit jedině společně, každý svými prostředky a na základě svých možností. Musí se nám podařit – a nám se to podaří – vzít i tomuto zlu půdu pod nohama a utvářet životy nás všech lépe, aby mohly být užitečné a šťastné.

To jsem Vám na tomto místě chtěla dnes říci. Děkuji Vám, že jste mi dopřáli sluchu.

Lenka Reinerová, Praha

 

S Reinerovou v Berlíně

25. ledna 2008

 

Českou účast v první lize neukáže Davos, ale Bundestag

KOMENTÁŘE LN

Poslední svého druhu. Tenhle výraz používají biologové, v lidské souvislosti zní trochu vulgárně, ale Lenka Reinerová ho naplňuje. Poslední žijící spisovatelka Prahy německého jazyka, poslední, která pamatuje Kafkovy souputníky i meziválečnou levicovou avantgardu, jedna z mála, která ještě může líčit osobní zkušenost z rasového šílení nacistů i z komunistické věznice. To, čím je pro Francouze od neděle fakt, že žije už jen poslední veterán první světové války, nám zosobňuje právě Lenka Reinerová. A tato téměř dvaadevadesátiletá dáma teď reprezentuje Česko v první světové lize.

Tak vypadá kontext dnešního projevu Reinerové ve Spolkovém sněmu. V době, kdy jiná první liga debatuje v Davosu bez české účasti, je to pro nás navýsost zajímavá zpráva. Řeč (přednesená pro zdravotní stav bez osobní účasti) zaznívá ke Dni obětí nacismu, naslouchají jí němečtí poslanci, kancléřka Merkelová i prezident Köhler, a to na fóru, jež si za léta zvyklo na světové hvězdy včetně nobelistů – příkladem budiž Elie Wiesel či Imre Kertész. Tak prostě vypadá globální první liga.

Na Reinerové se nemusí líbit každému vše. Dvacáté století se na ní otisklo až příliš všestranně. Ve třicátých letech se stala komunistkou. Zažila riskantní útěk před Hitlerem, internaci ve Francii a exil v Mexiku s E. E. Kischem. Když se vrátila do Prahy, seděla coby „kosmopolitka“ v komunistické vazbě. Přesto v liberálních šedesátých letech vstoupila do komunistické strany opět a z této víry ji vyléčila až normalizace, přesněji řečeno zákaz publikace.

Že je to divné? Pro dnes dvacetiletého jistě. Pro Židovku dospívající za nacistického ohrožení byla levicová avantgarda běžná volba. „Žila jsem normální život své generace,“ říká sama. A na rozdíl od takového Zdeňka Jičínského ten život reflektuje: „Byla jsem příliš dlouho zajatcem víry, že navzdory odsouzeníhodným výstřelkům sloužím dobré věci.“

Česko dnes nemá příliš osobností, jež by byly zvány na podniky světové první ligy. Lenka Reinerová patří k výjimkám. Patří k těm, kteří svým osudem dokládají nesamozřejmost zdánlivě samozřejmého: samotné svobody existovat.

Čtěte „Pražská...“ na str. 8

Zbyněk Petráček

 

 

O co čeští Židé přišli a co dostali zpět

3. listopadu 2007

 

Válečné osudy židovského majetku byly dlouho mimo hlavní zájem historie. Podle německého historika Franka Bajohra o tom svědčí i fakt, že během čtyř poválečných desetiletí vyšly jen dvě monografie věnované této problematice, a to v rozmezí dvaceti let. V roce 1966 byla publikována kniha Helmuta Genschela o vytěsňování Židů z hospodářství třetí říše. Izraelský historik Avraham Barkai vydal svou studii, která se více zaměřila na zkoumání židovské reakce na tuto nacistickou politiku, až v roce 1987. Oba autoři se věnovali především situaci v Německu. Vyvlastnění majetku bylo po dlouhou dobu v očích badatelů zastíněno vyvražďováním jeho majitelů. Ve skutečnosti jsou však tyto dvě oblasti úzce propojeny. „Existenční devastace Židů a vyvlastnění jejich majetku souvisely s ideologickým systémem a byly v něm pevně zakotveny: hospodářský antisemitismus byl již dlouho součást protižidovské ideologie. Z nacistického pohledu se u Židů nejednalo o jejich vlastní majetek, nýbrž o majetek, který Židé uloupili národu,“ uvádí Bajohr v knize Zničení hospodářské existence Židů a vyvlastnění jejich majetku.

Mezinárodní zájem o nápravu majetkových újem lidí přeživších holocaust a jejich potomků zahájil v 90. letech konjunkturu výzkumu, který se zaměřil na přesný popis různých způsobů uloupení židovského majetku a analýzu jeho dalšího osudu. V řadě zemí vznikly v té době historické komise, které se věnovaly právě těmto tématům. V České republice působila v letech 1998-2002 tzv. Rychetského komise, která se věnovala především osudu uměleckých předmětů. Její experti také připravovali podklady pro české vyjednavače, kteří se účastnili rozhovorů o odškodnění nucené a otrocké práce a majetkových újem způsobených německým průmyslem. Na základě této poptávky začaly i v Česku vznikat práce, které se detailně věnují arizacím.

Židé v číslech

Pro potřeby odhadů množství židovského majetku je užitečné jejich propojení se statistikami počtu židovské populace. V říjnu 1939 se konal v protektorátu soupis židovského obyvatelstva, při němž bylo zjištěno 90 847 Židů, z nichž 9828 nebylo židovského náboženství. Tato statistika však nezahrnuje všechny tzv. Židy nemojžíšského vyznání, protože nařízení, které jim ukládalo registraci u židovských náboženských obcí, bylo vydáno až na jaře 1940. Miroslav Kárný odhadl, že počet těchto osob v protektorátu dosáhl 14-15 tisíc. Dle oficiálního Himmlerova statistika Richarda Korherra bylo v protektorátu v březnu 1939 118 310 Židů. Skutečný počet byl pravděpodobně daleko vyšší, protože tato cifra nezahrnuje osoby, jimž se podařilo utéct či vystěhovat se v prvních měsících okupace. Někteří lidé, kteří spadali pod norimberská nařízení, se též nikde nepřihlásili a skrývali se, nebo se dokonce zapojili do domácího odboje. Dle oficiálních statistik se do konce roku 1940 vystěhovalo 25 192 obyvatel, kteří byli evidováni jako Židé. Do počátku roku 1943 se to pak podařilo již jen 817 lidem. Nejvíce osob, téměř 13 tisíc, emigrovalo v rámci Evropy. Lze předpokládat, že řadu z nich nacisté dostihli později, když obsadili další země. Uváděný počet 70 tisíc židovských obětí je tak spíše spodní hranicí odhadu.

Drahomír Jančík a Eduard Kubů ve své knížce „Arizace“ a arizátoři... popisují, jaké byly podmínky vystěhování a role německých bank při jeho povolování. Dokud majetný vystěhovalec vybranému německému peněžnímu ústavu - ústav mu byl nacistickou správou výslovně doporučen - veškerý svůj movitý a nemovitý majetek v protektorátu a mimo něj nesvěřil (firmy, cenné papíry, nemovitosti, zlato atd.), nebyly mu vydány výjezdní doklady. Banka „dbala“ o zaplacení všech vpravdě zlodějských poplatků a daní uvalených na židovský majetek. Svěřené majetkové podstaty v koordinaci a se souhlasem Úřadu říšského protektora „zhodnotila“ (hluboko pod cenou), tj. prodala a na majitelovo vázané konto převedla finanční částky, z nichž nakonec většina propadla ve prospěch Německé říše. Banka jako Treuhänder „finančně zajistila vycestování“. Všechny jednotlivé případy projednala s nacistickou správou a zajistila její souhlas se způsobem ožebračení svého klienta. (...) Takto zašantročený majetek svou hodnotou přesáhl půl miliardy korun.

Vyvlastnění židovského majetku bylo v protektorátu oproti Německu a Rakousku provedeno s ohledem na říšskou pokladnu mnohem efektivněji. Tyto procesy byly centrálně řízeny německou okupační správou a český vliv byl velmi omezený. To neznamená, že by protektorátní vlády neměly ambice jej získat ve prospěch českých hospodářských a finančních skupin. Beranova vláda ocenila židovský majetek v pomnichovském Československu na 16 miliard korun. Tyto údaje nezahrnují osobní majetek, o který přišli před deportacemi všichni Židé.

Zlato a drahé kameny

Pro nacistické Německo mělo strategický význam získání deviz. V této oblasti hrál důležitou roli i židovský majetek, a to především zlato a drahé kameny. Stěžejní roli prostředníka v protektorátu sehrála společnost Hadega. Dle studie Jaroslavy Milotové byly dohledány dokumenty, které dokazují, že „součet zlata prokazatelně odebraného židovským subjektům činil 614,62 kg. Tato suma představuje spodní hranici, neboť údaje o přímých prodejích společnosti Hadega nejsou dochovány. Stejně tak nelze zdokumentovat množství zlatých předmětů odebraných Židům německými celními úřady při přechodu hranic v souvislosti s vystěhováním.“ Dále šlo o 5,49 kg platiny a 16 744,594 kg stříbra. Hadega evidovala 5128,8 karátu briliantů a 582,1 karátu diamantových rout. Nacisté získávali devizové prostředky prodejem drahých kamenů a vybraných šperků do Švýcarska, ale třeba i do Portugalska.

„Drtivá většina předmětů ze zlata, stříbra a platiny odňatých Židům za druhé světové války se stala anonymní jednak v důsledku přetavování v rafineriích, jednak v důsledku prodeje drobným překupníkům, kteří s nimi dále nakládali často dnes neznámým způsobem. Až na výjimky nebylo možné předměty fakticky identifikovat, a tedy ani naturálně restituovat.“ Není doposud zřejmé, jak se s kompenzacemi majetkových škod českých obětí nacismu, které souvisely s činností Hadegy, vypořádala nadace německého průmyslu. Osud asi dvou třetin židovského zlata z protektorátu byl zvláštní. Jako součást rezervy Národní banky pro Čechy a Moravu se stalo válečnou kořistí Sovětského svazu. Československá republika ho za židovské nikdy neoznačila a z politických důvodů na ně neuplatnila nárok.

Zajímavé údaje k arizacím nabízí poválečný znalecký posudek JUDr. Chmely Hospodářská okupace Československa - její methody a důsledky, který vypracoval pro potřeby procesu s K. H. Frankem. Chmela uvádí v kapitolce o arizacích, že německý vliv v průmyslu kvůli nim velmi posílil, protože ještě před okupací se odhadovalo, že „asi jedna třetina akciového kapitálu, kuksů a podílů na společnostech s.r.o. jest v rukou židovských“. V celkovém přehledu škod způsobených německou okupací, které byly stanoveny na 429,7 miliardy předválečných korun, je položka židovský majetek vyčíslena ve výši 30 miliard (bez škod na budovách).

Poválečné restituční zákony se střetly s první vlnou znárodňování. Uplatňování Benešových dekretů naráželo v některých kauzách na účelovou snahu považovat židovský majetek za majetek německý. V té době vznikl ostrý spor mezi vládou a Radou židovských náboženských obcí ve věci zákona o likvidačním fondu měnovém, kdy nerestituovaný židovský majetek nakonec skončil ve státní pokladně. To byl osud i tzv. terezínské podstaty (majetek, který zůstal po konci války v Terezínském ghettu), která byla částečně použita ve prospěch obnovy židovských obcí, ale nakonec propadla po roce 1948 státu. Majetek zavražděných Židů, kteří neměli dědice, automaticky získal stát jako odúmrť. Po roce 1948 byl restituční proces až na drobné výjimky zastaven a nastala nová vlna zásahů do majetkových práv. V letech 1948-1950 opustilo české země asi 18 tisíc Židů, většina poválečné populace.

I když bylo Československo signatářem Pařížské reparační dohody o válečných škodách z roku 1945, kvůli studené válce šlo vše k ledu a odškodnění za majetkové újmy za židovský majetek nikdy nedorazilo, ostatně obdobně jako téměř za všechny jiné škody. Původně českoslovenští Židé, kteří přežili válku, mohli později nějaké kompenzace získat jako občané jiných států (např. USA, SRN či Izraele). V 50. letech byla založena Jewish Claims Conference, které jednala o židovských majetkových nárocích vůči Německu. Zastupovala nově vzniklý stát Izrael a židovské oběti v západních zemích. Peníze JCC se dostávaly v malém rozsahu od roku 1954 i do komunistického Československa.

Polistopadové restituce

Po roce 1989 se otevřel nový prostor k nápravě majetkových křivd. Restituce se staly součástí širšího pojetí změny vlastnických práv, ale první zákony z let 1990 a 1991 v mnohém diskriminovaly židovské žadatele, protože odmítaly zkoumat události před rokem 1948. Až v roce 1994 byly přijaty úpravy zákona, které zohlednily skutečnost, že řadě židovských rodin se do komunistického převratu majetek nepodařilo restituovat. Zůstala však řada obecných omezení, které vylučovaly žadatele bez československého a později českého občanství a trvalého pobytu v ČR. Na restituce měly nárok jen fyzické osoby. Netýkaly se společníků společností s ručením omezeným či podílníků v akciových společnostech. Statistiky o úspěšnosti těchto restitučních procesů neexistují. Určitou sondou do problému může být budoucí analýza výsledků humanitárních plateb Nadačního fondu obětem holokaustu (vznikl v rámci Rychetského komise), který za 516 arizovaných a nerestituovaných nemovitosti vyplatil v letech 2001-2003 humanitární platbu v souhrnné výši 100 milionů korun.

Zcela mimořádnou cestu restitucí nastoupily arizované umělecké předměty. V rámci Rychetského komise byla provedena inventura uměleckých sbírek ve vlastnictví státu. Seznam téměř sedmi tisíc předmětů byl umístěn v roce 2000 na webové stránky. Odhaduje se, že asi tisíc položek bylo vráceno. Žádat mohou lidé z celého světa bez ohledu na to, zda mají české občanství, ale dědictví je možné jen v přímé linii, což opět zavedlo nepochopitelnou diskriminaci.

Osudy židovského majetku by měly být i nadále předmětem bádání, protože je třeba zodpovědět otázku, do jaké míry byly všechny ty restituční a kompenzační programy spravedlivé, jak úspěšní byli žadatelé, a proč případně svůj rodinný majetek nezískali. Za válečné škody na židovském majetku byli odpovědni především nacisté, za hledání poválečné spravedlnosti leží odpovědnost na bedrech naší společnosti.

***

Majetek, o který přišli čeští Židé během protektorátu, začal být mapován teprve v posledních letech. Paradoxně v době, kdy většina restitučních či kompenzačních programů byla již ukončena.

Poválečné restituční zákony se střetly s první vlnou znárodňování. Uplatňování Benešových dekretů naráželo v některých kauzách na účelovou snahu považovat židovský majetek za majetek německý.

Confronting the Perpetrators - A History of the Claims Conference

Marilyn Henry

Vydalo nakladatelství Vallentine Mitchell 2007, 256 stran. Budoucnost ztraceného kulturního dědictví Vydalo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války v nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy 2007, 373 strany.

Zničení hospodářské existence Židů a vyvlastnění jejich majetku

Frank Bajohr

Vydal Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer, Praha 2006.

„Arizace“ a arizátoři

Drahomír Jančík, Eduard Kubů

Vydala Univerzita Karlova v nakladatelství Karolinum, Praha 2005, 481 strana.

Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-1945

Jaroslava Milotová a kol.

Vydal Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer, Praha 2001, 120 stran.

O autorovi| Tomáš Jelínek publicista Autor (* 1968) se věnuje majetkovým újmám obětí nacismu a je předsedou správní rady Institutu Terezínské iniciativy

Tomáš Jelínek

 

 

 

Tady že nebyl koncentrák?

23. dubna 2007

 

KOMENTÁŘ

Jednotný postup proti popírání genocidy v EU vede ke sjednocení různých pojetí svobody slova

Až zase budou v Teheránu tvrdit, že Evropa má stejně jako svět islámu svá tabu, budou mít pravdu. Od čtvrtka je to černé na bílém. Ministři spravedlnosti EU přijali nařízení proti rasismu a xenofobii, které mimo jiné říká, že zlehčování genocid je trestné. Takže z hlediska svobody slova a příslušných paragrafů jsme si s muslimy kvit, dalo by se říci. Oni trestají popírání nedotknutelnosti Proroka, my zase popírání šoa. Ale až tak prosté to zase není.

Různé praxe, jedna norma

Aby nevznikla mýlka, řekněme rovnou, že evropská ostražitost je zcela na místě. Na starém kontinentu skutečně narůstá ohrožení menšin, leč otázky se nabízejí samy. Z jakých kruhů vycházejí nebezpečnější útoky? Od popíračů holokaustu, či od muslimských radikálů, kteří nečtou Mein Kampf, ale naslouchají hlasu svých duchovních vůdců? Zabrání tomuto vývoji jednotné unijní zákonodárství?

Pro přehled uveďme, co vlastně kriminalizuje nová norma: veřejné podněcování k násilí a nenávisti, týká-li se příslušnosti k rase, náboženství či etnickému původu, ale i popírání a zlehčování genocidy a zločinů proti lidskosti. Problém přináší druhá část, ta totiž míří ke sjednocení různých pojetí svobody slova.

Z argumentace pestrostí Evropy často čiší až klišé. Ale v tomhle případě je pestrost realitou. V některých zemích (Německo) genocida vyrostla a udeřila, takže tam panuje velká přísnost k popíračům už teď.

Jiné země (Francie) ji zažily dovezenou a dnes se přísností svých norem snaží dokázat, že jejich tehdejší podíl na genocidě byl pouze pasivní.

A ještě jiné země (Británie) se jí dokázaly vyhnout, tudíž si dodnes cení více absolutní svobody slova než zvláštních zákonů proti popíračům.

Navíc má anglosaské právo jiné účinné cesty. Publicista David Irving může vyprávět, jak prohrál žalobu o urážku na cti s historičkou Deborah Lipstadtovou.

Soudní označení za „aktivního popírače holokaustu, antisemitu a rasistu“ ho poškodilo možná více než pozdější rakouské vězení (fešácký kriminál, kde v klidu sepsal paměti).

Logika nynějšího kroku je jasná. Chystal se šest let, Unii předsedá Německo a kdo jiný než Berlín by ho měl prosadit? Jenže se nelze zbavit dojmu, že Evropa přijala tuto normu hlavně kvůli svému svědomí. Což vůbec není špatná motivace. V tomto případě ovšem navozuje dojem, jako by i ono svědomí bylo evropsky jednotné, jako by se řídilo nějakou směrnicí. A nejenom dojem, jak ukázal hned v pátek závěr francouzské prezidentské kampaně.

Francie, opakuje Nicolas Sarkozy, si musí připomínat, že nespáchala genocidu a nevymyslela „konečné řešení“. I když Francouzi zrazovali Židy gestapu, přesto ještě více Francouzů jim s nasazením života pomáhalo. „Sním o Francii,“ řekl prezidentský kandidát, „kde se už nebude po synech požadovat, aby pykali za domnělé chyby svých otců.“

Je Goldhagen vědec?

To je klíčová věta, i když musíme brát v úvahu, že ve finále kampaně slova podléhají inflaci. Sarkozy zkrátka odmítá jednotné evropské svědomí vztahované ke genocidní minulosti druhé světové války. Není to vlastně popírač? Nemělo by se na něho vztahovat nové nařízení? To by si mohl pomyslet lecjaký exorcista. Ještě že má Sarkozy alibi skrze svůj židovský původ.

Jeho protipólem, dokonale ladícím s přijatou evropskou normou, je soupeřka Ségolene Royalová. Ta převádí francouzsko-německé spojenectví i do roviny francouzskoněmeckého svědomí a Sarkozyho napadá za „biologický determinismus“. Nesouhlasí s jeho názorem, že genocida spáchaná Němci se vymyká racionálnímu vysvětlení a byla nevyhnutelná. To prý odporuje zdravému rozumu, vědeckým poznatkům i francouzsko-německému přátelství.

Debata o společné protigenocidní normě EU a společném svědomí tak pokračuje. Jsou poznatky renomovaného historika Daniela Goldhagena, jenž tvrdil totéž co Sarkozy už před deseti lety, vědecké? Mají i Britové pykat za chyby svých otců?

To není řečnická otázka, ale skutečný problém uvažování části evropských elit. Před rokem ho ilustroval list Le Monde na příkladu ministra zahraničí Philippa DousteBlazyho. Když se v jeruzalémském památníku holokaustu ocitl před mapou Evropy, divil se: „V Británii nebyli vražděni Židé?“ - „Pane ministře,“ šeptl kurátor, „Británie nebyla obsazena nacisty.“ - „Ale nějaké Židy snad transportovali,“ nevzdával se DousteBlazy.

***

Nelze se zbavit dojmu, že Evropa přijala tuto normu hlavně kvůli svému svědomí. Tato motivace ovšem navozuje dojem, jako by i ono svědomí bylo evropsky jednotné.

O autorovi| Zbyněk Petráček, redaktor Respektu e-mail: petracek@respekt.cz

Zbyněk Petráček