Jdi na obsah Jdi na menu
 


HENLEINOVCI v roce 1938

2. 10. 2008

http://www.ksl.wz.cz/

Jiří John
POVSTÁNÍ HENLEINOVSKÝCH ORDNERŮ  V ZÁŘÍ 1938 NA SOKOLOVSKU

Dne 12. září 1938 ve Sportovní hale v Norimberku měl projev německý kancléř a vůdce německého národa (jak se sám nazval), Adolf Hitler. Jeho projev byl zaměřen proti Československé republice, byl plný nenávisti a útoků proti prezidentu Benešovi a proti demokratickému zřízení. Byl plný lží, nepravd i polopravd a měl německé veřejnosti, Evropě a celému světu ukázat, jak německá menšina v ČSR je utiskovaná, pronásledovaná a že jsou upírána občanská a lidská práva. Byl určen především pro celou světovou veřejnost, aby se dozvěděla, že Německo se za Němce v ČSR postaví a bude bránit jeho zájmy.

Veřejný projev Adolfa Hitlera byl po celém zněmčelém území ČSR drtivou většinou německých obyvatel poslouchán. Henleinovská strana pro občany, jež nevlastnili radiopřijímač, organizovala veřejné poslechy v hostincích, na veřejných prostranstvích. Umístila radiopřijímače do oken obecních úřadů nebo jiných budov. V mnoha obcích byla místní samospráva v rukou zástupců zvolených za henleinovce.

I v samotném Sokolově se tento projev poslouchal ve všech hostincích. Město při té příležitosti bylo vyzdobeno prapory s hákovými kříži, v oknech některých domů byly vystaveny obrazy Hitlera, osvětlené svícemi. Po projevu Hitlera se lidé seřazovali do průvodu, pochodovali městem a vykřikovali různá hesla: „Wir wollen Heim ins Reich“ (Chceme domů do Říše) aj. Při průvodu zvonily zvony v kostelech a v chemických závodech, na šachtách houkaly sirény.

V Habartově, který se tehdy jmenoval Habrspirk, hornické obci na Sokolovsku, byl rozhlasový aparát při projevu Hitlera umístěn v oknech obecního úřadu a před ním se shromáždil značný počet lidí. I zde se po projevu posluchači, organizováni funkcionáři Sudetendeutsche Partei (SdP), seřadili do průvodu a pochodovali obcí, při čemž vykřikovali hesla: „Liber Führer, macht uns frei, von der Tschechoslowakei“ (Milý vůdče, osvoboď nás od Československa) atd. Toto vyřvávání trvalo asi půl hodiny.

Ve vzpomínkách Jan Pardus, četnický strážmistr, který v Habartově sloužil a byl přímým účastníkem celého povstání v obci, píše: „Přes noc z 12. na 13.9.1938 jsem měl službu obchůzkou se stržm. Křepelou a zjistili jsme, že po obci patrolují hlídky henleinovských ordnerů, kteří se snaží před námi ukrývat. Již 12.9. nás informoval náš důvěrník z jejich řad, že se chystá přepadení četnické stanice a pošty, abychom se na to připravili. Ráno před tím nám sdělil předseda SdP v obci Schug, že má povolenu v obci manifestaci s průvodem a že za klidný průběh akce se zaručuje on, což jsme vzali na vědomí. Krátce na to nám přišel říci člen KSČ, Němec Kovařík z Radu, že henleinovci vyvěsili na obecním úřadě prapor s hákovým křížem, zajistili sociálně demokratického starostu Bitlera, obsadili českou školu na Rádě a sociálně demokratický konzum. Mezitím jsme zjistili, že henleinovští ordneři vnikli na poštovní úřad v obci, postavili všechny zaměstnance ke zdi a vynutili si vydání služebních zbraní, mobilizačních plánů a spisů. Na poště byla zaměstnána moje paní. Na ústředně zvonil telefon a má paní šla jej propojit. Volalo Okresní četnické velitelství a chtělo spojení se stanicí. Velitel habartovské stanice hlásil do Sokolova stav v obci. Od okresního velitele dostal pokyn, aby působil na Schuga, který se zaručil za pořádek a pokoj. Velitel ordnerů na poště postřehl ale český hovor, spojení přerušil a na moji paní namířil pistolí, které se před tím na poště zmocnil. Nechal ji vyvést před poštu s tím, že jí zastřelí. Přicházel však další ordner a když viděl, že na ni míří, křičel z dálky ´Halt´. Potom byla moje paní odvedena do našeho bytu.

Mezitím jsme s velitelem stanice Koukalem odešli na Obecní úřad za Schugem, kde jsme jej chtěli vyzvat, aby obnovil v obci pořádek, jak se zaručil. Před Obecním úřadem bylo shromážděno mnoho ordnerů a každý měl v rukou nějakou zbraň, gumové hadice jako obušky, kovové tyče, ale i krumpáče, ale i lovecké pušky. Do obecního úřadu jsme se ale nedostali., tam nás nepustili. Schuga jsme si proto nechali vyvolat. Ten vyšel ven a řekl nám, že se již nedá nic dělat, že je povstání.

Ordneři nás začali slovně napadat a nadávali nám, že jsme české svině a mne se snažili tlouci. Na pokyn Schuga však přestali. Vzbouření v obci bylo již v plném proudu. Doly zastavily práci a dolové sirény začaly houkat. Ve školách přestalo vyučování a v kostele začaly zvonit zvony. Celá obec byla vzhůru a v bojovém šiku. Po cestě na stanici nám lidé hrozili a nadávali nám a častovali nás německými nadávkami. Cestou se k nám připojovali další lidé a vyzývali nás, abychom se vzdali a odevzdali jim zbraně a že německá armády z Říše již u Chebu překročila hranice a obsazuje Sudety. Snažili jsme se pokud možno vyhnout střetům s nimi. Ráno nám totiž došel telegram, který nám přikazoval abychom v případě napadení zakročovali co nejliberálněji a chránili jsme se krveprolití.

Došli jsme na stanici, ale v zápětí na to sem připochodovaly dva oddíly uniformovaných ordnerů a vedrali se do budovy stanice. Bylo jich tam plno, vecpali se do chodby a na schodiště a žádali, abychom se vzdali a vydali jim  zbraně.. Řekli jsme, že jim zbraně nedáme a zároveň jsme je vyzvali, aby opustili stanici. Výzvy nejenom že neuposlechli, ale vnikli do místnosti, kde byla puška stržm. Brože, který v té době byl v sokolovské nemocnici. Dále v této místnosti bylo v uzamčené skříni pět pušek pro příslušníky SOS (Stráž obrany státu). Aby se těchto zbraní nezmocnili, šli jsme se stržm. Křepelou za nimi a jejich velitel Plass, který viděl, že zbraně dobrovolně nevydáme, řekl: ´Schluss mit Verhandeln´(Konec vyjednávání) a chtěl si pušku, která visela na věšáku vzít. Já jsem jej ale odstrčil, povalil na zem a snažil jsem se jej zneškodnit. Přiběhl ale jiný ordner a i s tím jsem zápolil. Ve vedlejší místnosti padl výstřel. Stržm. Křepela mi přišel na pomoc a já jsem na něj vykřikl: ´Střílej!´. Křepela vypálil tři rány do stropu druhé místnosti, Plass vytáhl z kapsy pistoli, než-li ale stačil na mne zamířit, vystřelil jsem na něj z pušky, zda jsem jej zasáhl, však nevím. Prchal i s druhým útočníkem přes kuchyni ze stanice. S Křepelou jsme začali střílet a ordneři nestačili stanici opouštět a utíkali. Pak přišel zraněný stržm. Přibek že velitel stanice vrchní stržm. Koukal je mrtev. Šel jsem do pokoje četníků. Koukal tam ležel mrtvý a krvácel z úst, z nosu a uší. To byl ten první výstřel, který vyšel z pušky, když mu ji ordneři chtěli z jeho ruky vyrvat a tahali mu ji z ruky.  Stržm. Přibek krvácel z lokte levé ruky a z pravého ukazováčku. Měl prst roztržený od lučíku pušky, když mu ji chtěli ordneři vyrvat z ruky.. Ordneři, kteří ze stanice utekli, se ukryli v okolních domech a z oken i půd začali střílet do oken stanice. Měli v držení několik pušek, to znamená, že na přepadení a na povstání byli již před tím připraveni. Odstřelování stanice trvalo asi dvě a půl hodiny. Po celou dobu vyzváněly v obci zvony a na šachtách houkaly sirény. Tím chtěli zřejmě přivolat posily z okolních obcí. Poté přitáhli ke stanici hasičskou stříkačku a začali do oken stanice stříkat vodu. My jsme tedy soustředili palbu do míst, odkud stříkali a vodu chrlit přestali. Později jsme se dozvěděli, že hodlali vyhodit stanici do vzduchu a proto začali kopat ve sklepě řezníka Kühnla, ale opustili od toho, poněvadž si uvědomili, že by to poškodilo sousední domy.

Pak ale nastal obrat. Přivedli totiž před okna četnické stanice mojí manželku s výzvou, abychom se vzdali, nebo že ji zastřelí. Byla svázána provazy s obličejem proti hlavním jejich pušek, které na ni  mířily za rohem budovy řezníka Kühnla. Bylo to pro nás překvapení, domnívali jsme se, že utekla za matkou do Bukovan. Jak mi později řekla, při útěku byla dostižena učitelem Röschenthalerem, který ji spoutal a odvedl do hostince u Alberů, kde se ordneři shromažďovali. Teď jsme se radili, jak postupovat. Přibek byl raněn, ruka mu otékala a potřeboval lékařské ošetření a pomoc. Odešel tedy ze stanice, byl ale davem uchopen a odvlečen. Až po několika dnech jsme se potkali ve vojenské nemocnici v Plzni. Ven vyšel i Křepela a já jsem šel ke své paní. Když jsem ale vyšel ven, začali mne lidé mlátit, srazili mne k zemi, vyrvali mi z ruky pušku a šavli a dvakrát mě s ní ťali a šavlí udeřili i mou paní. Já jsem po těch úderech upadl do bezvědomí. Jen jsem v podvědomí slyšel, jak jeden na mne křičí německy: ´Mein Bruder ist tot´ (Můj bratr je mrtvý). Po nějaké době jsem se probral a odblížil jsem se na stanici, kde jsem ulehl na lůžko. V podvědomí jsem však slyšel silnou střelbu. To přijel do obce ke stanici četnický autobus, který přivezl četnický pohotovostní oddíl složený z četníků-čekatelů. Ordneři pálili ze stanice, kterou obsadili a v přijíždějícím autobusu zastřelili dva mladé četníky, Černého a Roubala. Zásah četnického oddílu byl ale tak účinný, že ordneři ze stanice prchali a většina rovnou za hranice ČSR.

Za krátkou dobu jsem cítil, že jsem odnášen do sanitky. Ve vojenské nemocnici v Plzni byla zjištěna tato moje zranění: procviknut jeden ušní boltec v podobě hákového kříže, tržní rána pod levým okem, prolomení lebeční kosti, krvácení v temeni hlavy, zlomeniny prstů levé ruky, rána do pravého ramene, zhmoždění horní části těla, vyražení několika zubů a otekliny a modřiny po celém těle. V nemocnici jsem se dozvěděl, že stržm. Křepela byl nalezen mrtvý v důlním oprámu a další zprávy z Habartova.

1. listopadu 1942 jsem byl v Pardubicích zatčen gestapem a u Sondergerichtu v Chebu obviněn a vyšetřován z vraždy praporčíka Koukala, velitele stanice v Habrspirku. O něm tvrdili, že byl Slovák a já jsem ho sám zastřelil zezadu z národnostní zášti, když chtěl sám dobrovolně vydat ordnerům zbraně. Sám Konrád Henlein žádal moji smrt, soud v Chebu celé řízení pro nedostatek důkazů zastavil a já jsem byl předán v únoru 1944 gestapu do Prahy. To pak přikázalo mne umístit do koncentračního tábora, kde jsem byl do května 1945.“

To jsou vzpomínky jednoho z četníků, který byl přímým účastníkem henleinovského povstání v tehdejším Habrspirku. Do obce byl tehdy poslán četnický pohotovostní oddíl, když telefonické spojení bylo přerušeno, četnická stanice se nehlásila a nikdo nevěděl, co se v obci děje.

Řeč říšského kancléře A. Hitlera k jeho soukmenovcům v ČSR měla ale odezvu i na jiných místech na okrese Sokolov. V Krajkové, která sousedí s Habartovým, se rovněž henleinovská, nacistická nenávist obrátila proti četnické stanici, která zde reprezentovala státnost ČSR. Ordnéři zde hned ráno 13. září přerušili telefonní spojení na četnickou stanici. Velitel stanice proto poslal četníky Šarocha a Šrajla, aby šli na poštovní úřad a zajistili jak obnovu spojení, tak i poskytli ochranu poštovnímu úřadu. Cestou však byli oba četníci ze zálohy ordnery přepadeni, odzbrojeni a zavřeni do sklepa na obecním úřadě v obci. Potom ordnéři přišli ke stanici a vyzvali jejího velitele, aby jim vydal veškeré zbraně, které na stanici má. Velitel vrchní stržm. Petr Hladík to ale odmítl a tak začali do oken stanice z okolních

domů střílet. Velitel stanice střelbu opětoval. Bránil sebe i stanici.  Z půdy protějšího domu však náhodná střela jej zasáhla do ramene. Zraněná ruka silně krvácela a ztrácel vědomí. Z posledních sil přišel ke svému bytu v budově stanice, kde byla zabarikádovaná jeho paní. Tam ale byl přepaden, dostal ránu a probudil se až v autě, které jej na příkaz ortsleitera SdP MUDr. Foerstera odváželo do nemocnice v Sokolově.  Na náměstí v obci bylo ale auto zastaveno a ordner März vypálil proti Hladíkovi dvě rány z pistole. Jedna zasáhla Hladíka do poraněné ruky, druhá mířila do břicha jeho paní.

Okresní četnické velitelství v Sokolově se nemohlo do Krajkové dovolat a proto tam vyslalo autobus s četníky. Ten byl při vjezdu do obce napaden střelbou a řidič Václav Ráž na průstřel lebky zemřel ihned za volantem. Autobus ale zastavil. Četnický oddíl útočníky rozprášil. Někteří z nich se ukryli v okolních hlubokých lesích, někteří prchli až do Saska.

V zájmu udržení klidu a pořádku byl do Krajkové poslán cyklistický vojenský oddíl, který zde měl nějaký čas pobýt. Byl však složen se značné části z vojínů německé národnosti. Jeden z nich pak při střídání stráží zastřelil četaře aspiranta Krbce. Rozpoutala se střelba, při níž útočník skrytý pod autem zastřelil další čtyři čsl. vojáky, a to četaře Kareše, svob. Čmelu a vojíny Čapka a Netíka. Posledním nábojem pak ukončil svůj život.

Téhož dne napadli henleinovští ordneři i četnickou stanici na Bublavě na Kraslicku. Bublava je obec v Krušných horách. Leží těsně na státní hranici mezi ČSR a Německem. V obci byla i silná organizace KSČ a zdejší komunisté informovali jak četníky, tak i celníky, že se chystá napadení stanice i celnice a nabízeli jim i svoji pomoc. Byli však odmítnuti.

Hned ráno 13. září vnikli ordneři do budovy celnice a celníky, kteří měli přísný zákaz použít střelné zbraně (budova celnice byla na hraniční čáře a i zbloudilá střela, jež by vnikla na říšské území mohla být záminkou k napadení republiky Německem), zatlačili ke zdi a odzbrojili je. Přišel ale místní starosta a vymohl pro ně volný odchod k četnické stanici v obci. Ta se nalézala v budově místní pošty.

Četnické velitelství v Kraslicích se nemohlo do Bublavy dovolat, neboť i zde bylo přerušeno telefonní spojení na poštu, a proto i sem poslalo pohotovostní oddíl četníků. Na četnický autobus ihned po jeho zastavení byla zahájena palba. Řidič Falbr byl střelen již u volantu. Rozpoutala se palba. Četníci se obávali, aby střely nezalétly na říšské území. Při střelbě byli opatrní a jejich střelba byla proto málo účinná. Ukryli se na stanici. Když do Kraslic nedošla žádná zpráva, bylo rozhodnuto vyslat další autobus, jenž měl při zpáteční cestě za úkol evakuovat děti a ženy z rodin celníků i četníků.

V Bublavě se zatím přítomní četníci, celníci a několik členů SOS na stanici zabarikádovali a čekali na další pomoc. Autobus s četníky z Kraslic přijel. Pomoc do Bublavy dorazila ze sousední Stříbrné. Byla však přivítána ručními granáty a při nerovném boji, který se rozpoutal mezi četníky a ordnery, byli usmrceni vrch. stržm. František Novák a stržm. Josef Brčák. Ordneři pak granáty zaútočili na četnickou stanici, obránce odzbrojili a celou posádku odvlékli na celnici. Zajatí četníci, celníci a členové SOS si museli lehnout na podlahu. Během noci navštívil celníci Georg Böhm, poslanec československého parlamentu za SdP, bývalý drogista z Kraslic, a nařídil přítomným ordnerům, aby v případě útoku na celnici z české strany usmrtili zajatce.

Ve vedlejší Stříbrné byl v té době umístěn vojenský oddíl posílený členy SOS, jemuž velel major četnictva Vája. Ten chtěl proti Bublavě zaútočit a nastolit tam opět pořádek. Velitel divize však Váju odvolal. Nad Kraslickem, Sokolovskem a Loketskem bylo vyhlášeno stanné právo. Mezitím zajatí četníci, celníci i příslušníci SOS byli převezeni do Saska a uvězněni v Saské Kamenici (Chemnitz), ve Freiburgu, v Zeitheimu a v Elsterhorstu. Asi za měsíc, již po zabrání českého pohraničí, byli na nové celnici u Terezína „Na Krétě“ předány čsl. úřadům.

K nepokojům a k henleinovským demonstracím i k násilnému vystoupení ordnerů došlo též v Chodově.  I zde bylo přerušeno telefonní spojení na četnickou stanici. Do obléhání a střílení na stanici se kromě ordnerů zapojili i hasiči. Při obraně zdejší pošty byl vážně zraněn příslušník státní policie, povolaný z Karlových Varů, Jaroslav Ježek. Svému těžkému zranění za několik dní podlehl. Při přestřelce byl zastřelen jeden ordner.

17. září 1938 se konal v tělocvičně české menšinové školy v Sokolově státní pohřeb padlých četníků. Na katafalku stálo pět černých rakví a tři rakve bílé. Na Sokolovsku zastřelení vojáci byli pohřbeni ve svých domovech.

Hitlerovým štvavým norimberským projevem byla vlastně vyhlášena válka proti ČSR a jejím důsledkem bylo povstání drtivé většiny občanů německé národnosti proti ČSR. Důsledkem bylo odtržení historického území českého státu a jeho připojení k říši.

Nutno ovšem říci, že ne všichni občané ČSR německé národnosti v pohraničních územích, tedy i na Sokolovsku, se zúčastnili povstání. Řada z nich stála věrně  na straně Československa. V Sokolově v té době dožíval svůj život Šimon Stark, poslanec Říšské rady ve Vídni z doby Rakouska-Uherska, který byl zakladatelem strany Svobodných socialistů (Freie Socialisten), jež byla v letech 1902-1918 ve zdejší oblasti velmi úspěšná. Š. Stark v té době spolupracoval s T.G.Masarykem. V r. 1911 se TGM zúčastnil předvolební schůze této strany v Sokolově. Když do tohoto města přišli nacisté, ihned Š. Starka zatkli a při výslechu jej zmlátili tak, že jim ve vězení zemřel. Nenávist nacistů vůči demokraticky smýšlejícím lidem byla bezmezná.

V Sokolově v Hornickém domě měla sídlo německá sociálně demokratická strana. Ta založila, podobně jako sociálně demokratické organizace v dalších oblastech našeho pohraničí, ještě v době před ohrožením republiky organizaci „Rote Wehr“ (Rudá obrana), která původně měla sloužit pouze k ochraně schůzí a dalších akcí sociálních demokratů. V době bezprostředního ohrožení Československa vstupovali do ní i němečtí komunisté. Příslušníci Rote Wehr bojovali se zbraní v ruce po boku čsl. ozbrojených jednotek proti ordnerům a členům nacistického freikorpsu.

Všude v průmyslových centrech okresu byly činné organizace sociálně demokratické i komunistické. Když přišli nacisté v těchto místech k moci a k vládě, zejména po obsazení německým wehrmachtem, nastalo veliké zatýkání a zavírání. Existují z té doby snímky, kdy v Kynšperku nad Ohří nacisté vodili drogistu Viertelmeistra po ulicích města s cedulí na zádech, na níž měl napsáno: „Volksverräder“ (Zrádce národa). Tento pán se provinil tím, že byl funkcionářem sociálně demokratické strany a věrným občanem ČSR. Každý proto mohl na něj beztrestně plivnout.

Největší zatýkání sociálních demokratů a komunistů však proběhlo v Kraslicích a okolních obcích, v Rotavě, Stříbrné a na Bublavě. Ti byli ihned po příchodu wehrmachtu do Kraslic pozatýkáni a se zdviženými rukama voděni městem. Poté byli rozváženi do věznic v Ostrově, Chebu, Sokolova. Odtud vedla jejich cesta do všech možných věznic a koncentračních táborů v Německu. Velmi mnoho z nich se konce války nedočkalo.

Nezapomeňme, že oběťmi zvířecího německého nacismu již v té době byli nejen Češi a Slováci, nýbrž i občané Československa německé národnosti!  

                                                             *    *     *

 

Vzpoura

V pondělí 12. září 1938 večer mluvil na závěr norimberského sjezdu NSDAP Adolf Hitler. Čekala se závažná rozhodnutí a rozhlasové přijímače celého Chebska byly vyladěny na Norimberk.

„Sudetští Němci nejsou sami. Mohu zástupcům demokracií prohlásit, že nám postoj československé vlády není lhostejný a že, když si tito trpící lidé (sudetští Němci) sami nemohou pomoci, poskytneme jim pomoc my … Už ve své řeči 20. února jsem zřetelně vysvětlil, že říše nestrpí další utlačování těchto tří a půl milionu Němců. Prosím zahraniční státníky, aby vzali na vědomí, že to není fráze,“ vyhrožoval Hitler.

Svou řečí podnítil Hitler v pohraničí povstání, které snad nejtížeji postihlo Falknovsko (Sokolovsko), kde během 13. září došlo k vyvraždění četnických stanic v Habartově, Krajkové a na Bublavě.

Své pokračování měl henleinovský puč v Chebu, a to 14. září. Během dne hlásili pozorovatelé, že k hotelu Viktoria, v němž byl umístěn sekretariát Sudetoněmecké strany, přijíždí nápadné množství aut. Protože vzniklo podezření, že tam henleinovci shromažďují zbraně, požádalo chebské policejní ředitelství Prahu o povolení k prohlídce.

K večeru zahájil policejní oddíl, doprovázený dvěma obrněnými auty, akci. Na výzvu k otevření odpověděli ordneři palbou ze sousedního hotelu Welzel. Policisté palbu opětovali. Přidala se i obě obrněná auta. Padala omítka, na ulici se sypala okna. K nádraží vyběhl policejní strážník Jan Klenner. Byl zasažen dávkou z henleinovského kulometu. Zastřeleni byli i železničáři Emanuel Bláha a Václav Tejček, kteří se pokoušeli těžce zraněného Klennera odnést.

Před 20. hodinou přijalo ministerstvo železnic v krátkých intervalech tři depeše: „Strana SdP přepadla město. Policie se brání. Potřebujeme vojenskou pomoc..“ – „Střílí se tu z kulometů. Jsme všichni ohroženi. Depeše brát nemůžeme.“ – „Jsme potmě. Nad hlavami nám létají kulky. Potřebujeme nutně vojenskou posilu.“Teprve po osmé hodině střelba ustala. Policisté vnikli do sekretariátu, ale našli tu jen jednoho zaměstnance SdP a skladiště zbraní a munice. Ostatní pučisté uprchli. Na prostranství před nádražím leželo šest mrtvých: Klennner, Bláha, Tejček, dva němečtí manželé a řidič deníku Egerer Zeitung.

Vláda konečně rozhodla SdP rozpustit a na Konrada Henleina vydat zatykač.

Státní policejní úřad v Aši hlásil ministerstvu vnitra: „Henlein je v Bavorsku. Odtud vydal proklamaci k sudetoněmeckému lidu: Chceme domů do říše. Bůh žehnej našemu spravedlivému boji!“…

 

Ústup od hranic

Nad českým pohraničím už visel Damoklův meč. 21. září hlásila Československá tisková kancelář: „ O 1,30 hodin přepadla tlupa neznámých mužů celnici na Selbské třídě v Aši střelbou z automatických zbraní a hodila na ni dva ruční granáty. Dva celníci ustoupili do sousední budovy k družstvu Stráže obrany státu, protože celnice stojí bezprostředně v blízkosti hranic. Po obnovení klidu asi za dvě hodiny se celníci vrátili do svého úřadu.

Před 4. hodinou ranní byla přepadena celní stanice ve Wiesu, okres Cheb. Útočníci se pokusili celnici obklíčit a přerušili telefonní spojení s Chebem. Po přestřelce, která trvala 30 minut, se útočníci vzdálili. Na naší straně byl zraněn vojín Buley. Podle stop také útočníci, kterých bylo asi 50, měli raněného.“

 

Házlov

21. září 1938 přijala československá vláda „přinucena okolnostmi a ustupujíc neobyčejně naléhavým domluvám francouzské a britské vlády s pocity bolesti francouzské a britské návrhy …“

Toho dne zahájil sudetoněmecký freikorps útok na ašský výběžek a obsadil jej až po Házlov. V okupovaném území přikročili nacisté ihned k zatýkání komunistických a sociálně demokratických předáků. 22. září bylo v Házlově a okolí zatčeno 45 osob. Zatčení byli převezeni do Aše, kde je gestapo podrobilo krutým výslechům.

Na házlovském náměstíčku poblíž silnice k Aši jsou na pomníku uvedena jména 14 antifašistů, obětí fašistické zvůle. Z nich Adolf Hermann zemřel v roce 1940 v Mauthausenu, MUDr. Karl Terner s manželkou zahynuli v plynových komorách v Osvětimi, Jan Schlisker zemřel v roce 1944 v Dachau, Adolf Kaim pracoval ve výzvědné službě SSSR a po zatčení byl v roce 1944 popraven v Oranienburgu, Gustav Schneider padl jako příslušník Rudé armády v lednu 1945 u Moravské Třebové.

Na pomníku je uvedeno i jméno dozorce finanční stráže Rudolfa Josieka. Řada házlovských antifašistů odešla emigrace.

 

Horní Lomany

Po vyklizení ašského výběžku musely jednotky Stráže obrany státu, pokud její příslušníci nebyli odvlečeni do říše, ustoupit k Horním Lomanům  u Františkových Lázní. Tam se stáhli i četníci a finančníci z Vojanova. Na křižovatce silnic od Aše a Vojanova vybudovali silniční záseky.

V noci z 27. na 28. září měl službu u zátaras dozorce finanční stráže Rudolf Josiek. Od Házlova se blížila motorka. Přijíždějící volali německy: Nicht schiesen! V domnění, že jde o spojku od Házlova, vyšel jim Josiek vstříc. Byl ale odzbrojen a vlastní puškou zastřelen. V odvetu zaútočila příští den jednotka SOS za podpory tanku na postavení sudetoněmeckého freikorpsu v nedalekém kaolínovém lomu, odkud nacisty vyhnala. Pří výpadu padli dva příslušníci freikorpsu. Pozice u Horních Loman byla pak hájena až do rozkazu k opuštění hranic.

 

Křižovatka

30. září musela československá vláda přijmout podmínky mnichovského diktátu. A právě toho dne byl na okraji lesíka v katastru obce Křižovatka (bývalý Klinghart) smrtelně zraněn další příslušník SOS dozorce finanční stráže z Plesné František Karásek. Místo je označeno pomníčkem.

(Výňatky z knihy Stopy bojovníků, památná místa chebského okresu, Václav Němec, Cheb 1983)

„Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen k obraně našich státních hranic…Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi…

8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsi směrem k Hyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s ním nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se s mým dědečkem stalo.

Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl po německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu ´Na spáleném´ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá: ´Prosím vás, nezabijejte mne, mám doma dvě malé děti!´ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.

Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu. Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, ve kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předávání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.

Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10 žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže. Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.

Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí kamenný památník.

Marie Růžková, tehdy Kdyně

(Výňatek z knihy Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, vzpomínky, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996, str.46-47)

Redakce: J. Skalský                                                                                Připravil:dr. O. Tuleškov Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 177. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červen 2006.

Webová stránka:    http://www.ksl.cz