Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pomoc pro nedoslýchavé? Část 1.

16. 11. 2015

Když jsem během dvaceti let mého pátrání po nějaké pomoci kladl lékařům
a psychologům otázku, zda existuje nějaký podobor psychologie, jež by
bral v potaz specifická úskalí jež do života nedoslýchavého přináší jeho
handicap, odpovídali, že pokud vědí tedy nikoli!
Dnes jsem přesvědčen, že přinejmenším existuje skupinka profesionálů,
ale i poučených rodičů, neb sluchově postižených rodičů, kteří dokáží
člověku poradit mnoho. Nicméně unisono se člověk setkává i s výpověďmi
lidí, kteří si o sobě mysleli, že mají nějaký mentální deficit a vůbec je nenapadlo,
že by problém mohl být v jejich sluchovén ústrojí.
Co tím chci říci je, že osvěta pro většinovou populaci je stále třeba,
neb Ti kdo se s diagnózou nesetkali se často domnívají (a jde i o lékaře),
že dítě je "trošku" pozadu ve vývoji za svými vrstavníky. Poslat je na vyšetření
sluchu nenapadne každého!
Proto si dovoluji citovat dva níže položené texty, jež přibližují problematiku
polemicky a nic naplat čtenář si musí najít kde asi tak je ta "jeho" pravda.
Můj sluch z části odnesla s sebou antibiotika, vím o tom až od mých cca
18ti let; ani primář ORL při prohlídkách dítěte nezjistil závažnější ztrátu sluchu.
Tympanometrie nebyla k dispozici a tedy vyšetření sestávala z subjektivních
pozorování lékaře. Jaké bylo jeho překvapení "když myl" mé drahé matce "hlavu"
a hulákal na ni proč s tím dítětem nedošla k lékaři, když po té co se vyzuřil,
mu ona tiše pravila: "víte, my jsme byli u Vás, pane doktore ...." (- to bylo v mé rodné Plzni, kotlině plné kouře ze Škodovky a vůně sladu z pivovaru)
Co tím chci říci je: že mnohdy - je nedoslýchavý a neslyšící to znají jistě ještě lépe - ,
vystaven tomu, že hledá nejen obrysy diagnózy a handicapu tak trochu "sám",
ale i - pomoc pro svůj soukromý a profesní život!
Potom jsou "ostrovy osudem spřízněných lidí" obrovskou pomocí,
lidé s vnitřní, vlastní neb přenesenou zkušeností dovedou poradit mnoho.
Řadu velice fundovaných a vřelých, lidsky chápajících odborníků, nejen z řad lékařů,
ale i a možná především z řad pomocného lékařského personálu
(♥ TEDY DÍKY VÁM♥ MUDr. Kočková! a další nejmenovaní bojovnící s tou naší nemocí-bezmocí)
jsem našel na diagnosticko-rehabilitačním centru U Mrázovky, (jak já říkám Na Malvazinkách,
ale je to o stanici autobusu blíže k Andělu)
--FN Motol, foniatrie--
U Mrázovky 15, 150 00 Praha 5
Tel.: 251 013 811

Cituji výborný adresář z portálu LORM (http://www.lorm.cz)

http://www.lorm.cz/download/HMN/obsahCD/adresare.html


Centrum kochleárních implantací u dětí
Foniatrické oddělení ORL kliniky UK 2. LF, U Mrázovky 15, 150 00 Praha 5
Tel.: 251 013 810, www.ckid.cz

 

dále K O N T A K T Y:

 

kochlear

http://www.kochlear.unas.cz/forum/index.php?action=vthread&forum=8&topic=546

http://kochlear.cz/doc/Mgr_Vera_Strnadova_zpristupneni_predvolebnich_poradu_v_CT.PDF

Kompenzační pomůcky
http://kochlear.cz/html/pomucky.php

http://kochlear.cz/
http://kochlear.cz/html/odkazy.php


http://kochlear.cz/sp/index.php
http://kochlear.unas.cz/forum/index.php

 

 

Národní rada osob se zdravotním postižením ČR
http://www.nrzp.cz/narodni-rada-osob-se-zdravotnim-postizenim/

 

http://www.poradnaprouzivatele.cz/
http://www.poradnaprouzivatele.cz/e-poradna.php

 

Časopisy
________

Skok do reality:
http://www.nrzp.cz/skok-do-reality-1281519911/

Mosty
http://www.nrzp.cz/rok-2010/

ukázka:
http://www.nrzp.cz/userfiles/file/2010mosty03.pdf


http://www.nrzp.cz/kontakty-kde-nas-najdete/

 

http://www.nrzp.cz/poradna/


http://www.nrzp.cz/o-zamestnani/

 

http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/rada-postizenych-zada-poslance-aby-nerusili-socialni-priplatek.html

http://parkinson-cz.net/forum3/viewtopic.php?f=46&t=1560&view=previous

%%%%%%%%%%%%%%%%%%%

PC
návody, tipy, triky, finty
http://krata.bubakov.net/tipy-triky-finty/

http://pc.poradna.net/

 

Příspěvek na bydlení - aktuální pro handicapované občany!
http://www.kochlear.unas.cz/forum/index.php?action=vthread&forum=8&topic=1213

 

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

cituji z periodika GONG
http://www.gong.cz
11-12/2007

KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁT a GENOCIDA NESLYŠÍCÍCH?
Dr. Anton Uherík, DrSc., (1930) renomovaný psychofyziolog a zakladatel této vědní disciplíny na Slovensku. Působil 40 let ve Slovenské akademii věd, kde vedl

oddělení psychofyziologie Ústavu experimentální psychologie. Publikoval více než 200 původních vědeckých studií a napsal 4 knihy, například „Hluchota, řeč,

poznání“. Anton Uherík je uznáván i v zahraničí, s čímž souvisí i jeho jednoroční pobyt v kanadské univerzitě Waterloo, kde působil jako hostující profesor.

Absolvoval také krátkodobé pobyty na psychologických pracovištích v Paříži, Londýně, Bonnu, Hamburku, Varšavě, Moskvě, Leningradě, ale i v Berlíně,

Budapešti, Sofii, New Yorku a Torontu. Zúčastnil se mnoha mezinárodních a světových konferencí a kongresů. Působil jako odborný poradce filmů pro děti a

mládež. Je spoluautorem originální audiometrické metody vyšetřování sluchu. Inicioval a připravoval návrh, důvodovou zprávu a paragrafové znění Zákona o

znakové řeči, který byl schválen v Národní republice Slovensko v roce 1995. V posledních letech působí jako expert Světové federace neslyšících pro psychologii

a vzdělávání neslyšících. V časopisu Slovenský Gong vedl 12 let rubriku „ze zahraničí“.

V současné době žije na světě asi 30 milionů neslyšících. Vědecký pokrok se jich významně dotkl, a to také tím, že mají možnost navrácení sluchu pomocí

kochleární neuroprotézy (kochleárního implantátu). Využívají neslyšící této možnosti? O tom a také o současné situaci v oblasti kochleárních implantátů u nás si

popovídáme s Dr. Antonem Uheríkem. A protože kochleární implantáty jsou zaměřené hlavně na neslyšící děti, náš rozhovor se bude ubírat tímto směrem.

Jak by se dalo definovat nebo charakterizovat neslyšící dítě?
     Neslyšící dítě postižené pouze sluchovým defektem je v podstatě srovnatelné s dítětem slyšícím téhož věku. Psychicky je normální a má stejné dispozice pro

intelektuální a osobnostní vývoj jako dítě slyšící. Tyto dispozice se ale realizují mnohem hůře vzhledem ke komunikační bariéře. Stále tu máme na mysli naprostou

hluchotu, nikoliv takový sluchový defekt, který lze kompenzovat individuálním naslouchacím aparátem. A tak u neslyšícího dítěte musíme připustit, že i když je

srovnatelné s dítětem slyšícím, přece jen je „jiné“. A právě pro to „jiné“ se stalo předmětem mnoha výzkumů a diskuzí.

Co to je kochleární implantát (KI)?
     KI není sluchová pomůcka, která zesiluje zvuky. Je to zařízení, jehož elektronická a počítačová jednotka se implantuje pod kůži za ucho. Z této jednotky vedou

elektrody do vnitřního ucha (kochley). Toto zařízení mění zvukové vlny na elektrické impulzy (signály), které působí pomocí elektrod na ještě zachovalá nervová

vlákna, a tak se dostávají až do sluchové oblasti mozku, čímž vytvářejí jakýsi sluchový pocit, vjem. Rád bych na tomto místě řekl, že já nejsem kompetentní

vyjadřovat se ke KI jako takovému, to je parketa odborníků, kteří implanatci uskutečňují. Já se budu vyjadřovat k souvislostem, které se váží na psychiku

neslyšícího dítěte s KI, na intelektové a osobnostní změny, ke kterým může nebo dochází pod vlivem KI.

Stále nevidím, v čem je problém z hlediska psychologického, respektive psychofyziologického?
     Problém je v diagnostice sluchového defektu neslyšícího dítěte, které má dostat KI. Současné metody vyšetřování sluchového defektu nejsou tak spolehlivé,

aby implantátorovi poskytly tu nejdůležitější informaci o typu (jestli se jedná o převodní nebo kochleární) a stupni sluchové poruchy. Je také důležité vědět, jaká je

příčina hluchoty. Podle naší známe autorky Zuzany Kabátové, až 60 % poruch tvoří poruchy sluchu, které jsou dědičného původu, 20 % jsou poruchy získané po

různých infekčních chorobách a u 20 % jsou příčiny neznámé. V jednom z jejích výzkumů ze 100 neslyšících dětí, které byly vyšetřovány s cílem zjištění vhodnosti

kochleární implantace, až 70 % dětí mělo nejasnou příčinu hluchoty. A navíc je třeba říct (a to je jen psychofyziologický pohled na sluchové vnímání), že sluchové

vnímání není jen pouze fyziologickým či bioelektrickým procesem, za který ho audiologové často považují, pokud uplatňují při vyšetřování tzv. objektivní metody,

které jsou nezávislé na vyšetřovaném dítěti. Sluchové vnímání je jeden ze základních poznávacích (kognitivních) procesů, který je navázán na další procesy, které v

konečném důsledku souvisí s těmi nejvyššími, myšlením a řečí. A toto všechno formuje osobnost dítěte. Je potom jen logické, že defekt na úrovni základního

poznávacího procesu, v našem případě sluchového vnímání, musí mít zákonitě negativní odraz v celé struktuře (organizaci) psychiky dítěte. Můžete si domyslet, co

s touto organizací psychiky udělá KI, pokud je nevhodně nebo zbytečně implantován.

Není KI krutým zásahem do významného sluchového orgánu?
     Ano, je. KI podle renomovaných autorů mění anatomické a a fyziologické podmínky ve sluchovém analyzátoru, čímž například vylučuje, aby v budoucnosti

mohly být u neslyšícího dítěte využity revoluční poznatky o regeneraci, obnovování, revitalizaci poškozených buněk kochley. Totiž už v roce 1987 se zjistilo, že

kochleární vláskové buňky ptáků se mohou regenerovat, pokud byly poškozeny. Dnes můžeme konstatovat, že i další výzkumy, které se od té doby konaly,

přinesly povzbuzující závěry.

I když jste řekl, že není vaší kompetencí vyjadřovat se pouze o KI, přece jen, jaká je historie KI, kdy se objevil a jaký měl ohlas?
     Už v r. 1957 uskutečnil Dr. Eyries první implantaci ohluchlému dospělému v Paříži. Pacient implantát používal rok. V roce 1961 se uskutečnily první implantace

v USA (Dr. William House). Už tenkrát se objevily první výhrady ze strany vědců. V letech 1970-1980 Dr. Chouard uskutečnil první implantaci malému

neslyšícímu dítěti (bylo to ve Francii). Ve Velké Británii vyvíjejí méně invazivní proceduru pro implantaci postlingválně ohluchlých dospělých. Začínají se realizovat

programy implantací v Austrálii a Rakousku. V letech 1980-1990 Úřad pro potraviny a léky USA souhlasí s prodejem KI pro postlingválně ohluchlé dospělé.

Pokračují implantace ve Francii, Velké Británii a USA. Britská národní společnost neslyšících dětí rozhodně protestuje. V opozici jsou i organizace rodičů v

Holandsku a Švédsku. Světová federace neslyšících varuje před experimentováním na neslyšících dětech. Už v roce 1990 je zaznamenáno kolem 600 implantací u

malých dětí s použitím australského KI Nucleus 422+. Dnes se číslo implantovaných dětí pohybuje v tisících. Například jen v USA má KI 22 000 dospělých

neslyšících a kolem 15 000 neslyšících dětí. Tento počet je zajímavý, pokud uvedeme, že populaci úplně neslyšících tvoří 600 – 650 tisíc neslyšících občanů USA.

Jinak sluchový defekt různého stupně má v USA 32.5 milionu Američanů. V letech 1990 – 1994 se uváděla existence 166 center pro implantaci v USA. Národní

asociace neslyšících v Kanadě, Dánsku, Holandsku, Norsku, Švédsku i v USA odsuzují implantace u malých neslyšících dětí. V roce 1992 vychází první kniha,

která kritizuje praxi v oblasti implantací u malých neslyšících dětí. Autor Harlan Lane je profesorem Harvardské univerzity a zabývá se problematikou řeči, sluchu a

hluchoty. V roce 1994 vyšla první kniha, která se zabývá etickými problémy implantací malým neslyšícím dětem. U nás program KI vznikl v roce 1986 a v jeho

čele stojí renomovaný implantátor prof. Profant. Práce jeho implantačního týmu mají svoje místo v mezinárodním měřítku a jsou srovnatelné s pracemi zahraničních

autorů ze špičkových implantačních center. Z toho také vyplývá, že problematika KI u malých neslyšících dětí se nevyhnula ani jim a musí řešit stejné problémy,

které trápí zahraniční specialisty v oblasti KI, hlavně vzhledem k převažujícím negativním názorům ze strany neslyšící komunity, ale i odborné veřejnosti. U nás se

ročně aplikuje 15 až 20 KI. Je to údaj od generálního ředitele VŠZP ing. Antona Kováčika, který v rozhovoru publikovaném v SME 5. dubna 2007 uvádí, ža tato

zdravotní pojišťovna uhradí ročně 15 – 20 KI, přičemž jeden stojí milion slovenských korun.

Je problematika KI nějak komplexně zpracovaná, včetně všech pozitiv a negativ?
     Je zpracovaná. Např. Rada Evropy publikovala knihu nazvanou „Kochleární implantáty u neslyšících dětí“. Autorem je G. Preisler. V knize se uvádí, že

kochleární implantáty jsou nesporně užitečné u dospělých neslyšících a dětí, které ohluchly v pozdějším věku (tzv. postlingvální neslyšící). V knize se zdůrazňuje, že

KI je problematický u neslyšících dětí, které ohluchly, když ještě neměly osvojenou řeč (prelingvální neslyšící). V knize jsou zanalyzovány psychologické a

psychosociální důsledky KI u prelingválně neslyšících dětí. Kniha obsahuje informace o této problematice z 10 zemí EU. Pro proces rehabilitace doporučuje

orientaci na osvojení si orální i znakové řeči.

Je známo, že vzdělávacím centrem pro neslyšící v USA je Gallaudetova univerzita pro neslyšící ve Washingtonu. Jak se ta staví ke KI pro neslyšící?
     Uvedu názor, který má neslyšící profesor této univerzity Allen E. Sussman. Podle něj v současné době stále ještě přetrvávají dva pohledy na hluchotu. Ten

první, medicínský, je zaměřený na hluchotu jako takovou a posuzuje jí jako chorobu, nebo určitý defekt, který je třeba léčit nebo nějak řešit prostředky medicíny.

Druhý pohled není zaměřen vysloveně na hluchotu, ale spíše na neslyšícího. A to je zásadní rozdíl ve vnímání hluchoty a neslyšícího. Profesor Saussman tvrdí, že

hluchotu je třeba chápat jako specifickou organizaci poznávacích procesů neslyšícího, jehož problémy komunikace je také třeba řešit specifickými prostředky.

Podle něho se tedy jedná o psychologický a sociální aspekt. Medicínský pohled je podle něho nepřijatelný, protože patologizuje hluchotu a nerespektuje identitu

neslyšících, jejich historii, kulturu a jazyk – znakový jazyk. Je to určitý pokus udělat z neslyších slyšící, což je absurdní a také nebezpečné pro neslyšící komunitu

jako takovou. Autor Johnston (2004) hodnotí protesty neslyšících proti KI jako velmi závažné, protože poukazují na identitu neslyšící komunity a jakýsi snad i

oprávněný strach z kulturní genocidy. Jinými slovy – neslyšící chtějí být nadále neslyšícími. V těchto souvislostech se mi vybavuje situace před víc než 100 lety, kdy

na Milánském kongrese neslyšících, který se věnoval vzdělávání neslyšících, se usnesli na zákazu znakové řeči na školách pro neslyšící. A tak začalo vzdělávání tzv.

orální metodou. Tento kongres napáchal na neslyšících nevyčíslitelné škody, a co je neuvěřitelné, páchají se na neslyšících dodnes. Představte si, že dítě, které

neovládá řeč slyšících, se má pomocí této orální řeči vzdělávat.

Máte snad nějakou osobní zkušenost s takovýmto vzděláváním u nás?
     Mám. V roce 1966 jsem byl jako pracovník Slovenské akademie věd požádán ředitelem Základní internátní školy pro sluchově postižené v Bratislavě v

Hrdličkově ulici o spolupráci. Když jsem přišel do školy, ředitel mě seznamoval se systémem vzdělávání i na mateřské škole, kde byly děti od tří let. Systém

vzdělávání byl založen výlučně na používání orální řeči a spočíval mimo jiné ve snaze naučit tyto děti mluvit „za každou cenu“. Tímto výrazem chci ukázat nesmírné

úsilí a obrovskou fyzickou i psychickou námahu učitelů, kteří měli tento cíl splnit. A co je ještě důležitější, dopad této metody na vzdělání dětí byl beznadějný. Když

dítě vycházelo ze školy ve věku 15- 16 roků, mělo za sebou minimální až zahanbující pokroky. Tento stav je všeobecně znám, nevymyslel jsem si to a potvrdí ho

jakýkoliv učitel této školy. V čem je pointa? V té mateřské škole si děti navzdory veškerému úsilí „ukazovaly“, dorozumívaly se znaky. Zaujalo mě to a zeptal jsem

se ředitele, jestli je učí také znakovat. Ale kdepak, řekl, to mi přece nechceme, to ony samy, spontánně. A to je „bomba“. Ale i začátek mého uvažování nad

adekvátností metod vzdělávání neslyšících.

A co bylo dál?
     Roky plynuly a v roce 1995 byl Národní radou Slovenské republiky schválen Zákon o znakové řeči neslyšících. Zákon, který neslyšícím zapezpečuje právo na

vzdělání pomocí znakové řeči a na komunikaci se společností pomocí tlumočníka znakové řeči. Budu neskromný, tento zákon je výsledkem také mojí

angažovanosti a práce. Na půdě Slovenského svazu sluchově postižených jsem tento zákon inicioval, vypracoval důvodovou zprávu a jeho paragrafové znění.

Není paradoxní situace, že na jedné straně je tu neslyšící komunita, zákonem uznaná jako menšina ve společnosti slyšících, menšina, která má svoji identitu, historii,

jazyk a kulturu, a na druhé straně je tu jakási tendence přes výdobytky vědy (KI) tuto identitu neslyšícím vzít? Není to určitý druh násilí, taktéž „za každou cenu“

jako v té mateřské školce, udělat z neslyšícího dítěte slyšící?
     Ano, je to paradoxní situace. Zanikne až tehdy, když slyšící společnost a „slyšící lékařství“ pochopí, co to neslyšící je a jaké mu patří postavení v majoritní

společnosti.

V tisku se objevila zpráva, že KI zapříčiňuje výskyt meningitidy u implantovaných neslyšících dětí. Co o tom víte?
     Skutečně, Úřad pro kontrolu potravin a léčiv v USA zveřejnil informace o možném vztahu mezi KI a bakteriální meningitidou (zápalem mozkových blan).

Vycházel z toho, že v některých případech se vyskytla meningitida u pacientů s KI, přičemž je známo už i 12 úmrtí. Většina pacientů byly děti do 5 let věku, ale

bylo postiženo i několik dospělých. Je však třeba říct, že tento vztah není dobře prokázán. Ale i přes to, jeden z výrobců KI (Advanced Bionics) pozastavil

preventivně výrobu jednoho z typů KI – model Clarion. V Dánsku neslyšící děti s KI dostaly vakcínu proti meningitidě i přes to, že podezřelý model se tam

nepoužívá. (Pozn. redakce českého Gongu: typ Clarion, ani jiné kochleární implantáty Advanced Bionics se v ČR nikdy nepoužívaly, používáme výhradně KI

Nucleus firmy Cochlear.)

Dosud jsme stále hovořili jen o situaci v USA a evropských zemích. Jaká je situace jinde ve světě?
     To je opravdu dobrá otázka, protože 80 % neslyšících žije v rozvojových, čili chudých zemích, kde problém KI není zajímavý ani aktuální. Je to proto, že v

těchto zemích neslyšící zápasí s existenčními problémy a chorobami, které bezprostředně ohrožují život. KI není levnou záležitostí. Jeden KI u nás stojí, jak už jsem

řekl, asi milion korun, u nás to však hradí pojišťovna.

Mohl byste shrnout některé nejvíce frekventované výhrady proti KI u malých neslyšících dětí? A co pozitivní názory na KI, existují nějaké?
     Existují samozřejmě i pozitivní hodnocení KI, ale ty jsou samozřejmě převážně z existujících implantačních center, čili jsou to hodnocení medicínská, ve kterých

se posuzují vlastní implantáty, což je logické a pochopitelné. Tyto pozitivní názory vyjádřím citací B. Roberta Peterse, ředitele Otolaryngologického implantačního

programu v Dallasu a prezidenta Nadace sluchu v Dallasu. Citace zní: „Výzkum uskutečněný v průběhu více než dvaceti let ukázal, že kochleární implantace jsou

vysoce úspěšným rehabilitačním prostředkem pro jedince s těžkou nebo úplnou ztrátou sluchu. Současné implantáty se rutinně aplikují příjemci s cílem

dramatického zlepšení v uvědomování si zvuku a schopnosti řeči“. Avšak hned ve třetím odstavci svojí studie už hovoří o omezeních KI, které spočívají v

neschopnosti KI reprezentovat všechny aspekty elektricky kódovaného signálu. V souvislosti s bilaterální aplikací KI upozorňuje, že tato znemožní v budoucnosti

využítí objevných poznatků o regeneraci vláskových buněk kochley u takto implantovaného jedince.

Mohl byste se zmínit ještě o některých dalších výhradách proti KI?
     Jedním z nejzávažnějších a negativních důsledků KI, který se v posledních studiích uvádí, je, že pokud vybraný pacient pro KI má ještě nějaké zbytky sluchu,

tyto se implantací úplně ztratí. Další a velmi kruté je konstatování, které nacházíme v literárních pramenech o KI, a tím je, že KI neudělá z neslyšícího dítěte ani

slyšící, ale ani nedoslýchavé, protože ono stále zůstáva neslyšící. Existují také názory, že hluchota neznamená pro neslyšící dítě stav ohrožení, a proto není potřeba

ho „zachraňovat“ pomocí KI. Tímto se též myslí nevhodnost aplikovat KI malým neslyšícím dětem. KI má i praktický a negativní dopad na život dítěte s KI.

Nesmí se pohybovat v silném magnetickém poli, např. je problematické vyšetření metodou magnetické rezonance a dalšími metodami, které vytvářejí magnetické

pole. Z hlediska výchovně pedagogického lze očekávat u rodičů či učitelů nepříznivou změnu v chování, jiný přístup vůči dítěti s implantátem pod vlivem falešného

očekávání, že z neslyšícího dítěte se stane dítě slyšící.

Co by se dalo dodat na konec našeho rozhovoru?
     Aby byla situace v oblasti aplikace KI u malých neslyšících dětí objektivnější a věrohodnější, je potřeba víc uplatňovat metodologickou čistotu v klinických i

výzkumných pracech s vyloučením tendence přikrašlovat výsledky ve prospěch KI. Až bude možno spolehlivě identifikovat naprostou hluchotu, potom by děti s

takovýmto defektem neměly být zvažovány jako kandidáti pro KI, ale měly by být ponechány životu v neslyšící komunitě, která existuje, existovala a

pravděpodobně i existovat bude, ať už se nám to líbí, nebo ne. Tato komunita má navíc svojí identitu, historii, kulturu a jazyk – znakovou řeč. Nechme neslyšící

dítě vzdělávat se v jeho mateřské řeči (znakové řeči) a pokud mu chceme dát také orální řeč v její písemné podobě, vzdělávejme ho bilingválně nebo v

podmínkách totální komunikace. Konejme v souladu se Zákonem o znakové řeči, který u nás platí. To je všechno.

Rozhovor vychází ve spolupráci s redakcí Slovenského Gongu, přeložil: Lukáš Tomek.
Katarina Brázdovičová
foto: Lucie Poláková

KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁT a GENOCIDA NESLYŠÍCÍCH?

%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
http://is.muni.cz/th/174153/pedf_b/
 
Masarykova univerzita
Pedagogická fakulta
Katedra speciální pedagogiky

Bakalářská práce  DÍTĚ S KOCHLEÁRNÍM IMPLANTÁTEM
 
Brno 2008


Vedoucí bakalářské práce:                                                             Vypracovala:
doc. PaedDr. Jiřina Klenková, Ph.D.                                              Klára Hašová

 
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
      Děkuji maminkám Martina, Alexe a Jarka za jejich ochotu a poskytnuté informace.

      Dále bych chtěla poděkovat doc. PaedDr. Jiřině Klenkové, Ph.D. za pomoc a cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.

OBSAH

Úvod  5

1     Problematika sluchového postižení  6
    Anatomická stavba sluchového ústrojí  6
    Klasifikace sluchových vad a poruchy sluchu  9
    Vady percepční  12
    Vývoj neslyšícího dítěte  13
2     Kochleární implantát  15
2.1     Konstrukce kochleárního implantátu  15

2.2     Jak pracuje kochleární implantát  16

2.3     Kochleární implantát u dětí   16

2.4     Kritéria výběru kandidátů ke kochleární implantaci  18

3     Kochleární implantace  19

3.1     Období před kochleární implantací a operační zákrok  19

3.2     Programování řečového procesoru  21

3.3     Rehabilitace po kochleární implantaci  23

3.4     Výsledky kochleárních implantací, aktuální stav  26

4     Dítě s kochleárním implantátem  28
4.1     Cíl výzkumu, metodologie  28

4.2     Charakteristika výzkumného vzorku  28

4.3     Vlastní výzkumné šetření  28

4.4     Závěry šetření  36

Shrnutí  38

Summary  39

Literatura  40

Přílohy  42


 
ÚVOD
      „Ročně se v Česku narodí devadesát neslyšících dětí a dalších deset sluch ztratí. Díky implantátu mají naději, že budou žít normální život.“
Lenka Petrášová, MF Dnes, 9. 11. 2004

      Sluchové postižení má velký vliv na ontogenetický vývoj řeči dítěte. Ztráta sluchu však negativně ovlivňuje nejen kvalitu řečových schopností, ale také vývoj

osobnosti dítěte a možnost uplatnění se ve slyšící společnosti.

      Díky pokrokům vědy a techniky v oblasti protetické péče o sluchově postižené je dnes na trhu celá řada sluchadel umožňující lidem se sluchovým postižením

zmírnit následky sluchové ztráty. U těžce sluchově postižených často sluchadla ale žádné výsledky nepřináší.

      Kochleární implantát je naděje pro osoby s těžkou percepční vadou. Naděje přinášejí možnost vnímat zvuky okolí a řeč a možnost rozvoje vlastní řeči.


      Cílem bakalářské práce je analyzovat problematiku sluchového postižení a kochleární implantace. V první kapitole je popsána anatomická stavba sluchového

ústrojí, klasifikace sluchových vad a poruch sluchu z několika hledisek, příčiny senzorineurálních vad a vývoj neslyšícího dítěte.

      Ve druhé a třetí části se zabývám kochleárním implantátem. Popisuji zde stavbu a funkci implantátu a kritéria výběru kandidátů ke kochleární implantaci. Velká

část práce je věnována samotné kochleární implantaci postupující od předoperační přípravy přes operaci a nastavení řečového procesoru až po rehabilitaci.

      V poslední kapitole jsou uvedeny tři případové studie dětí s kochleárním implantátem ve věku tří, čtyř a pěti let. 


1 PROBLEMATIKA SLUCHOVÉHO POSTIŽENÍ


1.1 ANATOMICKÁ STAVBA SLUCHOVÉHO ÚSTROJÍ


     Sluchový orgán nebo-li ucho se člení na čtyři části. Vnější ucho, střední ucho, vnitřní ucho a sluchové dráhy a sluchová kůra (Lejska, 2003). Leonhardt (2001)

dělí ucho na tři části - vnější, střední a vnitřní ucho. Sluchové dráhy řadí do vnitřního ucha. Hrubý (1998) uvádí začátek sluchové dráhy v zevním a středním uchu.

Sluchový orgán rozděluje také na tři části (obrazové zpracování viz příloha č. 1).


Vnější ucho

     Vnější ucho se skládá z boltce a vnějšího zvukovodu. Boltec je vysoce individuální chrupavčitá výchlipka, umístěná symetricky ve spánkové oblasti hlavy. Dolní

část boltce, lalůček, tvoří tukové vazivo. Boltec má trychtýřovitý tvar, je nepohyblivý a směrem k vnějšímu zvukovodu se zužuje. Pro vlastní slyšení nemá žádný

význam, jeho ztráta se neprojeví poruchou sluchu.

     Vnější zvukovod je dlouhý asi 24 mm a jeho střední průměr se pohybuje mezi 6,4 až 7,8 mm (Hrubý, 1998). Délka, průměr a tvar má vliv na množství

akustické energie. Zvukovod je chrupavčitě kostěný kanál, jeho úkolem je vést a současně koncentrovat akustickou kmitavou energii k dalším částem ucha.

Střední ucho
     Na konci zvukovodu je pružná blanka – bubínek, který se rozkmitá v rytmu zvukového vlnění. Bubínek je ve zvukovodu umístěn šikmo, není přesně kruhový a

jeho plocha je asi 55 mm2 (Hrubý, 1998). Blanka bubínku odděluje hermeticky vnější stěnu středoušní dutinky od zvukovodu. Dutinka je uložena v kosti skalní,

má tvar šestistranné kostky a u zdravého člověka je vyplněna vzduchem. Obsahuje tři kůstky, dva svaly a dvě ústí. Vnitřní stěna je společná pro střední i vnitřní

ucho.

     V dolní a přední stěně je ústí trubice, která spojuje středoušní dutinu s nosohltanem – Eustachova trubice. Aby bubínek správně fungoval, musí být atmosférický

tlak ve vnějším zvukovodu (před bubínkem) stejný jako ve středním uchu (za bubínkem). Kdyby tomu tak nebylo, vpáčil by se bubínek dovnitř nebo ven a bylo by

přeneseno méně akustické energie. Eustachova trubice může vyrovnávat tlak působící na bubínek zvenku i zevnitř (Hrubý, 1998). Při polykání, zívání a při

vyslovování hlásky „k“ se Eustachova trubice otevře a dojde k vyrovnání tlaku vzduchu ve středním uchu a nosohltanu (Leonradrt, 2001).

     Zadní stěna středoušní dutiny ústí do vzdušného sklípkového systému kosti spánkové. Struktura kosti spánkové je jakoby houbovitá a je složena z velkého

počtu drobných i větších, vzduchem vyplněných kostních sklípků. Čím více sklípků člověk má, tím má více rezervního vzduchu. Zásoba vzduchu má ochranný

charakter. Při zánětu vzniká středoušní zánětlivá reakce až po vyčerpání rezervního vzduchu. Člověk, který má mohutně rozvinutý sklípkový systém, snáší mnohem

lépe změny atmosférického vzduchu a dochází u něj k rychlejší normalizaci.

     První změna procházející energie nastává na blance bubínku. Ta je rozechvívána akustickou energií, která se mění na mechanickou kinetickou (pohybovou).

Pohybová energie rozechvívá i řetěz kůstek (Lejska, 2003).

     Řetěz kůstek obsahuje tři kůstky – kladívko, kovadlinka a třmínek. Rukověť kladívka je srostlá s bubínkem. V hlavičce kladívka se nachází kloubní ploška,

kterou je spojeno s kovadlinkou. Kovadlinka se podobá třenovému zubu s dvěma kořeny. Delší rameno kovadlinky je kloubem spojené třmínkem. Dvě ramínka

třmínku končí v tenké plotýnce, která je upevněná v oválném okénku (Leonhardt, 2001). Třmínek přenáší mechanické chvění na tekutiny vnitřního ucha.

     Pohyby řetězce sluchových kůstek ovládají dva svaly, sval třmínkový a sval napínač bubínku. Oba svaly jsou protichůdné a mají především funkci ochrannou.

Napínač bubínku vtahuje bubínek do středoušní dutiny a zvyšuje tak účinnost převodu chvění. Sval třmínkový zároveň smrštěním vytahuje třmínek z oválného

okénka, čím se dosáhne uvolnění bubínku. Takto regulují oba svaly stav pnutí v ústrojí. Pro možnost měření a vyšetření funkcí středního ucha má větší význam sval

třmínkový (Lejska, 2003)

Vnitřní ucho
     Vnitřní ucho je uloženo v kosti skalní, která je součástí spánkové kosti. Je složeno z labyrintu, který se skládá z dvou, funkčně vzájemně propojených částí. Z

rovnovážného ústrojí a sluchového orgánu.

     Kostěný labyrint obsahuje čirou tekutinu - perilymfu, v které je ponořen blanitý labyrint. Blanitý labyrint je soustava váčků a kanálků a je vyplněn lepkavou

tekutinou, která se nazývá endolymfa (Leonhardt, 2001). Těmto tekutinám předává ploténka třmínku mechanickou energii a kmity se tekutinou šíří až k vlastním

sluchovým buňkám jako vlny na vodní hladině. Sluchové buňky jsou uloženy v podélných řadách v hlemýždi. Rozlišujeme dva typy sluchových buněk. Sluchové

buňky vnější a sluchové buňky vnitřní.

     Hlemýžď (kochlea) je dvaapůlkrát stočený kanál v podobě ulity (Lejska, 2003). Hrubý (1998) uvádí 2 a 3/4 závitu. Kanál hlemýždě je rozdělen pružnou

bazilární membránou na dvě patra. Horní patro, scala vestibuli, začíná oválným okénkem. Dolní patro začíná okrouhlým okénkem a nazývá se scala tympani. Obě

patra jsou ve vrcholu hlemýždě propojena otvorem (helicotrema) a jsou vyplněna perilymfou.

     Kmitání kapaliny uvnitř hlemýždě je velmi složité. Podstatné je, že hluboké tóny způsobí průhyb bazilární membrány na konci hlemýždě (apex), vysoké tóny na

jeho začátku (báze). Výšce tónu tedy odpovídá místo maximálního průhybu bazilární membrány v hlemýždi a hlemýžď je tak schopen analyzovat výšku tónu.

Rozpoznání výšky tónu podle polohy podráždění v hlemýždi se nazývá tonotopie a je základem činnosti vícekanálových kochleárních implantátů. (Hrubý, 1998)

     Bazilární membrána je spodní stěnou střední dutiny kostěného hlemýždě a tvoří hlemýžď blanitý. Shora je ohraničena Reissnerovou membránou, která je

mnohem tenčí než membrána bazilární. Celá dutina je vyplněna endolymfou. Bazilární membrána na sobě nese tzv. Cortiho orgán, který převádí průhyb membrány

na akční nervové potenciály. (Hrubý, 1998)

     Vláskové nebo-li sluchové buňky v místě prohnutí membrány začnou vysílat do připojených vláken sluchového nervu impulsy, které vnímáme jako zvuk. Ve

sluchové buňce tedy nastává druhá změna energie. Mechanická energie kmitání se zde mění na energii bioelektrickou, která pak prostřednictvím sluchových nervů

a drah vyvolává v mozku akustický vjem. Ztráta sluchových buněk je nenahraditelná, žádná jiná buňka lidského těla převádět mechanickou energii v energii

bioelektrickou neumí. (Lejska, 2003)

Sluchové dráhy a sluchová kůra
     Oblast sluchových drah následuje centrálněji za hlemýžděm. Zhruba 30 000 nervových vláken z vláskových buněk v hlemýždi tvoří sluchový nerv. Vede do

centrální mozkové části sluchového orgánu bioelelektrický impuls. Sluchový nerv je tvořen smyslovými (aferentními) vlákny a výkonovými (eferentními) vlákny.

Eferentní vlákna vedou zpět z mozku do vnitřního a středního ucha informaci o tom, jak je přijímaný signál silný (Hrubý, 1998).

     Nervová vlákna sluchového nervu vstupují do horní části prodloužené míchy, kde utvářejí souhrn ganglií, který nazýváme nucleus cochlearis. Centrální sluchové

dráhy dále pokračují k mezimozku a odtud k mozkové kůře, přičemž většina drah přechází na opačnou stranu mozkové kůry (Leonhardt, 2001). Křížení drah nám

umožňuje rozpoznání směru zdroje zvuku.

     Bioelektrický signál postupuje do korových oblastí spánkových laloků, nazývaných též Heschlovy závity, což je vlastní centrum sluchu. V podkorové oblasti

jsou poznávány obecné zvuky a zvuky bez pojmového významu, jako je smích, pláč, kašel apod. Rozumění řeči se odehrává v kůře mozkové (Lejska, 2003).
 


1.2 KLASIFIKACE SLUCHOVÝCH VAD A PORUCH SLUCHU


     Poruchou sluchu rozumíme stav, kdy onemocnění sluchového orgánu jakékoliv etiologie je provázeno příznakem nedoslýchavosti1, stav je však přechodný a po

vyléčení onemocnění sluchového orgánu má subjekt normální  práh sluchu (HTL2).

     Sluchová vada je naopak stavem trvalým, příznak nedoslýchavosti může být vyjádřen od lehké nedoslýchavosti až k hluchotě. Tento stav je charakterizován

tím, že nemá nikdy tendenci ke zlepšení, naopak se může pouze zhoršovat (Novák, 1994).

     V případě podezření na přítomnost sluchového postižení je nutné včas určit, ve které části sluchové dráhy se porucha sluchu nachází a co je její možnou

příčinou. Rovněž je nutné zjistit rozsah sluchového postižení (Houdková, 2005).


     Sluchové vady a poruchy sluchu můžeme dělit z několika hledisek. Mezi základní kritéria patří hodnocení podle tíže sluchové vady, období vzniku sluchové

vady a místa vzniku postižení.
 
 
 
 


     1Novák (1994) uvádí jako příznak nedoslýchavosti projev onemocnění zevního zvukovodu, bubínku, středního ucha, vnitřního ucha nebo sluchového nervu.

     2HTL = Hearing Threshold Level

Hodnocení tíže sluchové vady
     V hodnocení tíže sluchové vady neexistuje mezi audiology naprostá shoda (Novák, 2004).

     Z hlediska kvantity (měřené v dB) se můžeme setkávat s různými hodnotami, které vymezují jednotlivé stupně sluchových poruch. Světová zdravotnická

organizace (WHO) stanovila v roce 1980 mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch (Horáková in Pipeková, 2006). Hodnocení WHO nebere v úvahu rozdíl

tíže sluchové vady u dětí a dospělých, hodnotí podle PTA3 na frekvencích 500, 1000 a 2000 Hz:

     HL4 (500 + 1000 + 2000 Hz) : 3 = ztráta v dB.


Ztráta v dB Stupeň vady
0 - 25 dB HL normální sluch
26 - 40 dB HL lehká nedoslýchavost
41 - 55 dB HL střední nedoslýchavost
56 - 70 dB HL středně těžká nedoslýchavost
71 - 90 dB HL těžká nedoslýchavost
91 dB HL a více velmi těžká nedoslýchavost

 

     V r. 1991 Northern a Downs uveřejnili hodnocení tíže sluchových vad, kde hodnotí jinak dětskou populaci a populaci dospělých. Autoři hodnotí též podle

PTA, kterou vyjadřují na frekvencích 500, 1000, 2000 a 4000 Hz (Novák, 2004).


Děti Stupeň nedoslýchavosti
0 - 15 dB HL normální sluch
16 - 25 dB HL lehká nedoslýchavost
26 - 30 dB HL mírná nedoslýchavost
31 - 50 dB HL středně těžká nedoslýchavost
51 - 70 dB HL těžká nedoslýchavost
71 dB HL a více velmi těžká

 
 

     3PTA = hodnocení z hlediska ztráty měřené v dB

     4HL = Hearing Loss, Hearing Level

Dospělí Stupeň nedoslýchavosti
0 - 25 dB HL normální sluch
26 - 40 dB HL mírná nedoslýchavost
41 - 55 dB HL středně těžká nedoslýchavost
56 - 70 dB HL středně těžká až těžká
71 - 90 dB HL těžká nedoslýchavost
91 dB HL a více velmi těžká

 

Hodnocení  podle období vzniku postižení

      Lejska (2003) klasifikuje vady a poruchy sluchu dle věku a fixace řeči na vady a poruch sluchu u dětí (před fixací řeči) a vady a poruchy sluchu u dospělých a

větších dětí po fixaci řeči.

      U dětí se může jednat o vrozenou (hereditální) vadu sluchu nebo o získanou (postnatální) vadu. U starších dětí a dospělých rozlišuje převodní poruchy sluchu a

senzorineurální vady sluchu. 


     Novák (2004) uvádí klasifikaci sluchového postižení u dětí podle doby vzniku sluchové vady. Rozděluje děti na prelingválně hluché, prelingválně neslyšící (0 – 6

let), děti ohluchlé prelingválně mezi 6 – 10tým rokem věku a děti, kde sluchové postižení vzniklo postlingválně.

     Mezi prelingvální hluchotu řadí vrozené prenatální sluchové vady dědičné a získané, sluchové vady způsobené perinatálně a postnatální sluchové vady.


Hodnocení z hlediska místa vzniku postižení

     Z hlediska lokalizace vzniku postižení dělíme sluchové vady na dvě základní skupiny - periferní nedoslýchavost či hluchota a centrální nedoslýchavost či

hluchota. (Šlapák, Floriánová, 1999).

     Periferní nedoslýchavost může být převodní (conductiva, konduktivní porucha), percepční (nervová, perceptiva, senzorineurální porucha) nebo smíšená (mixta).

      Převodní vadou nazýváme poruchu v mechanické části sluchové dráhy (vnější nebo střední ucho). Je narušen převod zvukových vibrací do hlemýždě.

      Dojde-li k nějakému poškození ve vnitřním uchu nebo ve vyšších etážích sluchové dráhy, je narušeno vnímání zvuku. Takovým vadám říkáme vady percepční

nebo též senzorineurální (Hrubý, 1998).

      Lavička, Šlapák (2002, s. 275) dále rozlišují percepční vady na kochleární, kdy se porucha přeměny zvuku v elektrických signál nachází ve vnitřním uchu, a

retrokochleární. Porucha je ve vedení zvukového signálu VIII. hlavovým nervem a sluchovou dráhou v mozkovém kmeni.

     Vyskytují se též smíšené (kombinované) vady sluchu, na kterých se v různé míře podílí převodní a percepční složka.

     Centrální nedoslýchavost či hluchota zahrnuje komplikované defekty způsobené různými procesy, které postihují korový a podkorový systém sluchových vad.

Jedná se o abnormální zpracování zvukového signálu v mozku (Horáková in Pipeková, 2006).


      Německá autorka Leonhardt (2001) rozlišuje typy sluchového postižení na převodní nedoslýchavost, percepční (senzorineurální) nedoslýchavost,

kombinovanou převodně-percepční nedoslýchavost a hluchotu.


Jiné klasifikace

      Vady, popř. poruchy sluchu, vzniklé orgánovými změnami v oblasti sluchového analyzátoru, se označují souborným názvem akuzie (z řec. akuzei – slyšet).

Sovák (1981) pojem akuzie používá s předponami. Hypakuzie značí snížení sluchu (nedoslýchavost), anakuzie nedostatek či ztrátu slyšení (hluchota). Schizakuzie

je rozštěpení sluchu, dysakuzie deformování sluchového vnímání při centrálních poruchách a hyperakuzie je patologicky zvýšené vnímání sluchu. 
 


1.3 VADY PERCEPČNÍ


     Kochleární implantáty nemají využití u převodních a centrálních vad, proto se budu podrobněji zabývat pouze vadami percepčními nebo-li senzorineurálními.

     Percepční vady mohou vzniknout kdekoliv v nervové části sluchové dráhy. Většinou jsou mnohem závažnější než vady převodní. V nejhorších případech vedou

i k úplné hluchotě.

     Příčiny percepčních vad mohou být podle Hrubého (1998) různé. Řadí k nim antibiotika, která mohou být ototoxická, jedovatá pro sluchové smyslové buňky.

Ototoxická jsou téměř všechna antibiotika tzv. „mycinové“ řady – gentamycin, kanamycin, streptomycin, viomycin, neomycin. Dále zde patří průmyslové chemické

látky, soli rtuti, olova, arzénové sloučeniny, organická rozpouštědla, anilín, salyciláty aj. Jestliže matka v době těhotenství užívá drogy nebo konsumuje ototoxické

látky, např. nápoje s chininem (tonic), může se dítě narodit s vrozenou percepční vadou.

     Vnitřní ucho je citlivé na dobré zásobení kyslíkem. Přidušení dítěte během porodu může způsobit i velmi těžkou nedoslýchavost. Dalšími příčinami percepčních

vad mohou být infekce matky v době těhotenství, infekce cytomegalovirem, zarděnky, toxoplasmóza aj. nebo nekompatibilita Rh faktoru v krvi matky a dítěte.

      Po prodělání hnisavého zánětu mozkových blan (meningitida) může dojít k zánětu sluchového nervu nebo k jeho úplnému přerušení v důsledku jizevnatých

srůstů mozkových plen. Stává se, že po meningitidě zarůstá vnitřek hlemýždě kostí. Dojde tak k úplné likvidaci blanitého hlemýždě a Cortiho orgánu.

      Úrazy hlavy mohou způsobit přetětí sluchového nervu. Sluchovou vadu může též způsobit operativní vynětí nádoru sluchového nervu.

      Stařecká nedoslýchavost nebo-li presbyakuzie je postupné odumírání vláskových buněk ve vysokém věku. Dnes však tato choroba postihuje stále mladší

jedince. Zvyšování hluku v životním prostředí má velký vliv na stav našeho sluchového ústrojí. K největšímu zhoršení sluchu dochází v okolí kmitočtu 4 000 Hz.

Hladiny akustického tlaku blížící se 140 dB mohou také způsobit trhliny v bazilární membráně, popř. odtrhnout v některých místech Cortiho orgán.

      Sluchová vada může být též vadou genetickou. Lejska (2003) uvádí, že existuje přibližně 30 genů, o kterých se předpokládá, že mohou mít vliv na vrozený

stav sluch. Jako nejvýznamnější jsou hodnoceny tzv. Connexiny (Cx 26).
 


VÝVOJ NESLYŠÍCÍHO DÍTĚTE
 

      Rozdíl mezi dítětem sluchově postiženým a slyšícím je zpočátku téměř nepostřehnutelný. Dítě se musí naučit slyšet. Sluchové ústrojí dítěte je již při porodu

dobře vyvinuté, ale schopnost slyšet se teprve během celého prvního roku vyvíjí. I neslyšící kojenec si brouká a žvatlá, ale jeho žvatlání mezi 17. a 26. týdnem

ustává, protože neslyší svůj hlas (Vymlátilová in Škodová, Jedlička, 2003).

      Kojenec reaguje především na náhlé a silné zvuky, kterých se leká. Po půl roce začíná reagovat na rostoucí počet tichých a velmi tichých zvuků a otáčí

hlavičku nebo celé tělo a pátrá, odkud zvuk přichází. Je to reakce na melodii a rytmus řeči. Vymlátilová (in Škodová, Jedlička, 2003) uvádí, že již mezi 9. a 10.

měsícem se objevuje reakce na výzvu. Pomocí některých výzev (např. Jak jsi veliký? Udělej paci, paci.) můžeme zjišťovat, že dítě začíná rozumět řeči.

      V prvních měsících života se mezi nemluvnětem a rodiči vytváří základy komunikace. V době, kdy začínají slyšící děti skládat první slůvka, mají obrovskou

zkušenost s posloucháním správné výslovnosti a gramatického sytému. Tuto zkušenost neslyšící dítě nemá.

      Na rozdíl od mnoha jiných fyzických vad není ztráta sluchu viditelná. Sluchově postižené dítě se začne od dítěte slyšícího nápadněji odlišovat, až když se snaží

komunikovat (Vymlátilová in Škodová, Jedlička, 2003).
 


     Lidské ucho můžeme rozdělit na čtyři části, vnější, střední a vnitřní ucho a sluchové dráhy a sluchovou kůru. Mechanická energie procházející zvukovodem se

na blance bubínku převádí na kmitavou kinetickou energii. Vláskové buňky vnitřního uchu dále přeměňují pohybovou energii na bioelektrický signál, který náš

mozek vnímá jako zvuk.

     Poruchy a vady sluchu mohou být různé. Je možné je klasifikovat z několika hledisek, podle místa vzniku sluchového postižení, z hlediska tíže sluchové vady

nebo podle období vzniku postižení. Příčinami sluchového postižení mohou být vlivy prenatální, perinatální a postnatální, ale může se jednat také o vadu genetickou.

     Vývoj sluchově postiženého dítěte se odlišuje od slyšícího již v prvních měsících. Nápadnost sluchového postižení je patrná ale až když se dítě snaží

komunikovat.


 


2 KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁT


     Kochleární (nitroušní) implantát je elektronická nitroušní náhrada, která neslyšícím přenáší sluchové vjemy přímou elektrickou stimulací (drážděním) sluchového

nervu uvnitř hlemýždě vnitřního ucha. V České republice se používá implantační systém Nucleus australské firmy Cochlear (Holmanová, 2002).

     Za posledních 20 let byla provedena kochleární implantace asi u 75 000 osob, z toho téměř 60 000 typem Nucleus (Novák, 2004).


2.1 KONSTRUKCE KOCHLEÁRNÍHO IMPLANTÁTU
 

     Systém kochleárního implantátu má vnitřní a vnější část (obrazové zpracování viz příloha č. 2-6). Vnitřní část se skládá z přijímače/stimulátoru a svazku elektrod

(v současnosti maximálně 24). Vnější část tvoří řečový procesor s vysílací cívkou (Hudáková, 2005).

     Řečový procesor kóduje zvuk a posílá jej do vysílací cívky, která vysílá signál dále do vnitřní části. Signál vysílaný do implantované části dekódují elektrodové

pole a elektronické obvody. Zvenku se vysílací cívkou do implantované části přenáší i energie potřebná pro napájení její elektroniky. V implantované části tedy

nejsou žádné baterie, které by bylo třeba operativně měnit.

     Uprostřed přijímací i vysílací cívky jsou dva silné magnety ze vzácných zemin. Vysílací cívku tak stačí umístit pouze přibližně a ona na správné místo „skočí“

sama. Jak udržet vysílací cívku na hlavě přesně nad podkožní přijímací cívkou bylo pro odborníky mnoho let velkým problémem. V posledních letech se ale přišlo

na to, že silný magnet v implantátu znemožňuje lékařské vyšetření pomoci tzv. magnetické nukleární rezonance. Poslední implantáty Nucleus mají proto magnet

upravený tak, že ho lze před vyšetřením drobným chirurgickým zásahem při místním umrtvení z implantované části vyjmout a po vyšetření ho opět vrátit na místo

(Hrubý, 1998).

     Na materiály, v nichž musí být implantovaná část zapouzdřena, jsou kladeny náročné požadavky. Je třeba, aby v lidském těle vydržely několik desítek let a

přitom neškodily. Všechny použité materiály musí být biokompatibilní. Elektrodové kontakty se dělají z čisté platiny, přívodní drátky k nim ze slitiny platiny s

iridiem. Přívody elektrod jsou izolovány teflonemÒ. Jako mechanický nosič elektrod se používá vysoce biokompatibilní polymer silastikÒ. Elektronika musí být

uzavřena v dokonale hermetickém pouzdře. Nucleus firmy Cochlear používá titanové pouzdra, jiní výrobci používají i pouzdra keramická. Při použití titanového

pouzdra musí být cívka vně, protože korové pouzdro by zabránilo induktivnímu přenosu. Je však mechanicky odolnější (Hrubý, 1998).

     Řečový procesor se vyrábí ve dvou základních typech. Krabičkový procesor se používá především u dětských uživatelů a nosí se pod oděvem v malém

batůžku, v kapse či na opasku. Procesor závěsný se nosí, podobně jako sluchadlo, za uchem (Hudáková, 2005). V řečovém procesoru je umístěn mikrofon.

Nedochází proto k rušivým šelestům, jako u kapesních sluchadel. V závěsu řečového procesoru se nachází i modulátor, které formuje zakódovaný stimulační

signál.

     Všechny moderní implantáty mají implantovanou část zcela překrytou kůží, takže uživatele nijak neomezují při koupání či potápění (Hrubý, 1998).
 


2.2 JAK PRACUJE KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁT


     Postup vyvolání sluchového vjemu kochleárním implantátem je následující. Zvuk je zachycen mikrofonem a odeslán dále do řečového procesoru, který vybírá a

kóduje užitečné zvuky.

     Procesor je zakódován tak, aby mohla být informace o časových a spektrálních charakteristikách přenášeného zvuku co nejvěrněji předána prostřednictvím

elektrických stimulů sluchového nervu. Zpracovaný signál je veden do vysílací cívky umístěné za uchem.

     Kód je pomocí elektromagnetických vln vysílán cívkou přes kůži do přijímače, vnitřní části implantátu. Přijímač/stimulátor dekóduje, převádí kód na elektrické

signály, které jsou vysílány k elektrodám tak, aby stimulovaly sluchová nervová vlákna.

     Informace je vedena do vyšších sluchových drah a dále do mozku, který ji rozeznává jako zvuk (Krahulcová, 2003).
 


 


2.3 KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁT U DĚTÍ


     V roce 1996 bylo Ministerstvem zdravotnictví na ORL klinice 2. LF UK ve Fakultní nemocnici v Praze-Motole zřízeno Centrum kochleárních implantací u dětí

(CKID) jako jediné pracoviště v České republice, které se zabývá problematikou kochleárních implantací u dětí a mladistvých do 18 let.

     Rehabilitační část Centra zajišťuje předoperační a pooperační rehabilitační péči včetně programování řečového procesoru i vyšetření a výběr pacientů. Úzce

spolupracuje s logopedem v místě bydliště a s pracovníky speciálně pedagogických center při školách pro sluchově postižené (Holmanová, 2002).

     První implantáty byly jednokanálové extrakochleární. Byly určeny pro náhle ohluchlé dospělé osoby. Postupně se zlepšovala technologie kochleárních

implantátů a s ní se měnila i kritéria indikací kochleární implantace. Indikace se tak rozšířila na děti, nejdříve postlingválně ohluchlé, později i na děti ohluchlé

prelingválně. Kochleární implantace byla prováděna již ve druhém roce života, dnes je doporučována ještě nižší věková hranice. Indikace kochleární implantace

není ustálena, je stále širší. U nás se kritéria od prvních implantací také podstatně změnila a rozšířila (Novák, 2004).


     Podle doporučení České společnosti pro ORL a chirurgii hlavy a krku z prosince 2002 platí pro děti  tato kritéria (Novák, 2004):

     Dítě postlingválně ohluchlé se operuje co nejdříve po ohluchnutí, ne však dříve než po půl roce. V případě jasně prokázané hluchoty po meningitidě lze

operovat dříve, z důvodu hrozící osifikace kochley (neprůchodnost hlemýždě).

     Děti s hluchotou kongenitální nebo ohluchlé prelingválně lze operovat optimálně mezi 2. – 4. rokem věku, nejpozději do věku 6 let. U starších dětí je nutné

postupovat individuálně a doporučení připustit jen ve výjimečných případech.

     Podmínkou operace je zajištění rehabilitace – zejména rodiči za spolupráce s příslušnými centry.


     Výběr kandidátů pro kochleární implantaci provádí tým – audiolog, foniatr, ORL jako operatér, psycholog a logoped. Je důležité rodičům (případně i starším

dětem) vysvětlit podrobně, jaký přínos bude mít kochleární implantát, jaké mohou být komplikace, jak intenzivně musí být prováděna rehabilitace (Novák, 2004).

 


2.4 KRITÉRIA VÝBĚRU KANDIDÁTŮ KE KOCHLEÁRNÍ IMPLANTACI
 

      Aby bylo dítě zařazeno mezi kandidáty kochleární implantace, musí splňovat několik kritérií. Holmanová (2002) řadí mezi podmínky žádné nebo jen malé

zbytky sluchu na obou stranách, nevyužitelné sluchadlem pro rozumění řeči. Dále věk dítěte, při ohluchnutí má být implantace provedena co nejdříve po stanovení

diagnózy, nikoli však dříve než za půl roku, s výjimkou hrozící neprůchodnosti kochley. U dětí s vrozenou sluchovou vadou se operace provádí někdy i před

druhým rokem věku, nejpozději však do šesti let.

      Schopnosti, vlastnosti a pracovní návyky dítěte jsou předpokladem efektivního využití implantátu. Rodina musí být schopná a ochotná dlouhodobě

spolupracovat, prokazatelně již pracovala a má realistická očekávání z přínosu kochleární implantace. Dítě nemá žádné zdravotní kontraindikace.

      Nutné je zajištění kvalitní pooperační rehabilitační péče v místě bydliště s vedením a sledováním v Centru kochleárních implantací (CKID).

      Dalšími předpoklady pro výběr kandidáta jsou celodenní užívání výkonných sluchadel, systematická rehabilitace sluchu a řeči, důsledně prováděná sluchová

cvičení, přirozené vedení dítěte k odezírání známých slov a postupné rozšiřování slovní zásoby podle schopností a věku dítěte (Holmanová, 2002).
 


      Kochleární implantát je tvořen vnější a vnitřní částí. Vnitřní část je voperována dítěti do kosti za uchem. Zvuk, který je kochleárním implantátem zachycen,

postupuje přes cívku do vnitřního ucha. V hlemýždi je umístěn svazek elektrod nahrazující sluchové buňky. Signál je z vnitřního ucha vysílán dále do mozku, který

jej vnímá jako zvuk.

      Kritéria výběru kandidátů ke kochleární implantaci jsou velmi přísná. Děti a jejich rodiče musí splňovat nespočet podmínek. 
 


 


3 KOCHLEÁRNÍ IMPLANTACE


     Proces kochleární implantace zahrnuje čtyři části. Předoperační vyšetření, operaci, programování řečového procesoru a rehabilitaci.


3.1 OBDOBÍ PŘED KOCHLEÁRNÍ IMPLANTACÍ A OPERAČNÍ ZÁKROK
 

     Před kochleární implantací probíhají dvě fáze vyšetření:

První fáze
     Podle Holmanové (2002) probíhá první fáze až do doby, kdy jsou materiály dítěte předloženy implantační komisi. V tříměsíčních intervalech se provádí

foniatrické, psychologické a logopedické vyšetření. Vyhodnocuje se závažnost sluchové vady a její funkční dopad na vývoj řeči a jazyka. Provádí se subjektivní i

objektivní audiometrické vyšetření.

     Protože již po prvních vyšetřeních nelze rozhodnout o vhodnosti kochleární implantace, jsou především nejmenší děti v průběhu diagnostické rehabilitace

bedlivě sledovány. Hodnotí se také schopnosti a vlastnosti kandidáta, kvalita spolupráce rodičů při rehabilitaci a u větších dětí motivace k nošení vnějších částí

implantátu (Holmanová, 2002).

Druhá fáze
     Ke druhé fázi vyšetřování dochází během krátkodobé hospitalizace na ORL klinice 2. LF FN v Praze-Motole. Provádí se komplexní vyšetření

otorino-laryngologické, pediatrické, neurologické, vestibulární, počítačová tomografie nebo magnetická rezonance (zobrazovací metody vnitřního ucha). U starších

dětí se provádí také elektrická promontorní stimulace sluchového nervu (zjišťují se odpovědi sluchového nervu na elektrické dráždění).

      Holmanová (2002) uvádí, že většina dětí je v evidenci nejméně půl roku. Při vyšetření se hodnotí každý pokrok dítěte. Obzvlášť u nejmenších dětí je možné

podle jejich pokroků v řečovém vývoji a v odezírání usuzovat na úspěšnost rehabilitační práce po kochleární implantaci.

      Pokud je dítě vybráno jako vhodný kandidát kochleární implantace, je jeho dokumentace předána ke schválení Komisi pro posuzování oprávněnosti úhrady

kochleární implantace zřízené při VZP ČR. Komise je složena z odborníků implantačních center, zástupců zdravotních pojišťoven a jejich odborných poradců

(Holmanová, 2002).

       V České republice je implantace plně hrazena zdravotními pojišťovnami. 


Předoperační logopedická příprava

      Před implantací má být dítě již kolem dvou let věku schopno při vhodně vedené rehabilitaci reagovat se sluchadly na hlasité zvuky, odezírat a za pomoci

odezírání podat několik známých předmětů. Hodnotí se velmi kladně každá snaha dítěte o jakékoli pojmenování předmětů či osob.

      Holmanová (2002) se zmiňuje také o nutnosti nacvičení podmíněné reakce na zvukový podnět již před implantací. Reakci je nutné nacvičit alespoň se

zrakovou, případně i hmatovou kontrolou.

      Postupně s dítětem nacvičujeme složitější úkoly. Dítě by mělo umět se sluchadly reagovat na ukončení řady přerušovaných zvuků. Pokud se dítě naučí reagovat

na zvukový podnět sluchem, nacvičujeme stejné reakce bez zrakové kontroly.

      Děti bychom měli již v období před implantací seznámit s pojmy „nic“, „málo“, „dobře“ a „moc“, protože při programování by dítě mělo být schopno určit

intenzitu zvuku. Pro tuto potřebu se využívají obrázky s jednoduchými figurkami, jejichž výraz vyjadřuje, jak hlasitý (tichý) zvuk dítě slyší (Holmanová, 2002).

      Dále by dítě mělo znát pojmy „stejný„ a „jiný“ a umět je rozlišovat. Tato znalost se využívá při vyrovnávání nastavení sousedních elektrod. Dítě má určit, který

ze dvou nebo tří po sobě následujících zvuků je hlasitější nebo tišší, nebo jsou-li tyto zvuky stejně hlasité.

      Dobrá předoperační příprava velmi pomáhá při programování (Holmanová, 2002).


Operace

     Zavedení kochleárního implantátu provádí zkušený ušní chirurg pomocí operačního mikroskopu. Pacient je během operace v celkové anestézii. Holmanová

(2002) uvádí, že zákrok trvá přibližně tři hodiny.

     Před operací je třeba v místě operačního pole oholit vlasy, aby byla zajištěna sterilita. Tělo implantátu uloží chirurg na mělké lůžko, které vytvoří v kosti pod

kůží za uchem. Jemný svazek elektrod zavede pod mikroskopem do hlemýždě vnitřního ucha.

     Za pět až sedm dnů po operaci je pacient zpravidla propuštěn domů. Většina dětí snáší hospitalizaci velmi dobře.

     Kochleání implantace je spojena s běžnými riziky jako každá operace v narkóze. Riziko poškození lícního nervu a poruchy rovnováhy a chuti nejsou větší než

při jiných ušních operacích (Holmanová, 2002).
 


3.2 PROGRAMOVÁNÍ ŘEČOVÉHO PROCESORU


      Poprvé je pacientovi zapojen a naprogramován řečový procesor přibližně čtyři až šest týdnů po operaci (Hudáková, 2005). Je to velmi složitý proces, proto

vyžaduje dokonalou souhru logopeda s inženýrem, který programování provádí, a aktivní spolupráci dítěte, která souvisí s jeho věkem, schopnostmi a

připraveností.

      Za klíčový okamžik pro dítě a rodiče považuje Holmanová (2002) první programování. Některé děti, přestože jsou se všemi částmi kochleárního implantátu

seznámeni, mají strach z vnějších částí implantátu nebo se obávají dotyku v místě operační jizvy. Programování je také velmi ovlivněno rozdílnou schopností dětí

soustředit se. Stává se, že je dítě překvapeno a zmateno odlišným charakterem zvukových podnětů, které implantát poskytuje. Je tedy velmi důležité vzít v úvahu i

emoční zátěž dítěte a jeho rodičů.

      Při programování je potřebné, aby dítě při stimulaci jednotlivých elektrod implantátu dokázalo určit nejtišší zvuk, který je ještě schopno zaslechnout [hodnota

T], a nejhlasitější zvuk, který mu však nesmí být v žádném případě nepříjemný [hodnota C]. Podle vyhodnocení reakcí pacienta se tvoří tzv. „mapa“, která je

během dalších návštěv neustále zpřesňována. Její dynamický rozsah je zpočátku velice úzký, protože si každý musí na nové vjemy zvykat postupně. Optimálně a

přísně nastavená „mapa“ zajišťuje, aby dítě slyšelo i tiché zvuky a aby mu žádný hlasitý zvuk nebyl nepříjemný Holmanová (2002).

      Při zjišťování prahu slyšení se využívají nacvičené reakce na konec řady přerušovaných podnětů. Na každé elektrodě se zjišťuje zvuk, na který dítě reaguje a

kdy je schopno určit jeho začátek a konec.

      Dalším parametrem, který se při programování zjišťuje, je nejvyšší hlasitost podnětů, které však dítěti nesmějí být nepříjemné. Dítě musí určovat hlasitost

podnětu na jednotlivých elektrodách. Nejprve rozlišujeme pouze dva stupně hlasitosti – málo a hodně, později jednotlivých stupňů přibývá. Největším vodítkem k

hodnocení reakcí bývá chování dítěte. Nejlépe vědí rodiče jak dítě reaguje, když je mu něco nepříjemné nebo když ho něco bolí. Proto je jejich pomoc mnohdy

neocenitelná (Holmanová, 2002).

      Při prvním programování se obvykle zapojí všechny elektrody, které jsou zavedeny do vnitřního ucha. Úroveň stimulace bývá velmi nízká, dítě si na nové

podněty musí nejprve zvyknout. To bývá důvodem, proč po prvním nastavení dítě většinou reaguje pouze na hlasité sluchové podněty.

      Může se stát, že dítě přístroj odmítá. V takovém případě Holmanová (2002) doporučuje trpělivě dítě přesvědčovat, navštívit s ním jinou rodinu, kde je dítě s

kochleárním implantátem a seznámit ho s jinými dětmi, které na programování a rehabilitaci přicházejí.

      Programování se opakuje v pravidelných intervalech a jeho cílem je nastavení optimálního rozsahu stimulace jednotlivých elektrod tak, aby vyhovoval

individuálním potřebám pacienta. V prvním roce po implantaci se uskuteční asi desetkrát a hledají se při něm optimální možnosti sluchového vnímání (Hudáková,

2005). Zpočátku se provádí programování dvakrát za týden, později v týdenních nebo čtrnáctidenních intervalech. Frekvence se postupně prodlužují, návštěvy

rodičů s dítětem při programování se uskutečňují asi jednou za měsíc a dál podle individuálních potřeb (Holmanová, 2002).

     V době, kdy „mapa“ je již stabilní a změny jsou jen nepatrné, je možné nastavení řečového procesoru kontrolovat jednou až dvakrát za rok. Nastavení se

provádí po celý život uživatele. Pokud rodiče zjistí jakoukoli změnu ve sluchovém vnímání svého dítěte, ozvou se příslušnému logopedovi v Centru kochleárních

implantací a zajistí si v nejkratší možné době kontrolní programování.

     Holmanová (2002) doporučuje každodenní kontrolu vnějších částí kochleárního implantátu. Nejjednodušší je krátký test samohlásek A E I O U a souhlásek S

Š M. Těchto osm hlásek používáme každodenně při orientační zkoušce dobré funkce všech částí kochleárního implantátu, protože testují funkci zařízení v celém

řečovém spektru.
 


 


3.3 REHABILITACE PO KOCHLEÁRNÍ IMPLANTACI


      Holmanová (2002) uvádí, že úspěch rehabilitační práce po kochleární implantaci závisí na několika základních faktorech, jako je věk dítěte, doba vzniku

sluchové vady, přidružené problémy (LMD, DMO), inteligence dítěte, jeho nadání pro řeč, schopnost využití zbytků sluchového vnímání před operací, způsob,

jakým bylo dítě před implantací rehabilitováno, ale i míra aktivity rodičů při rehabilitační péči.

      V průběhu rehabilitace se snažíme rozvíjet sluchové vnímání od zjištění přítomnosti zvuků a slov přes jejich rozlišování, určování, až po porozumění při

komunikaci.

      Postupně se dítě bude učit poznávat přítomnost a nepřítomnost zvuků a reagovat na zvuky okolí. Učí se uvědomovat si a užívat vlastní hlasový projev a

poslouchat hlasy ostatních. Rozlišovat krátký, dlouhý, vysoký, hluboký, tichý a hlasitý zvuk, jeden a více po sobě následujících zvuků (Holmanová, 2002).

      Slovní zásobu rozvíjíme přirozeně podle zájmu, formou hry vedeme dítě k určování okolních zvuků. Každou snahu o použití hlasu odměňujeme. Nezbytně

nutný je individuální přístup rodičů, kteří musí s dítětem pod vedením logopeda soustavně pracovat. Při práci je třeba využít každodenních přirozených situacích,

chuti a zájmu dítěte.

      Rodiče potřebují mít dostatek objektivních informací o možnostech i omezeních kochleárních implantátů. Měli by si uvědomit, že mohou očekávat zlepšení

kvality hlasu, větší přesnost artikulace, rozšíření repertoáru fonetických schopností a lepší jazykové schopnosti, až po dostatečně dlouhém období rehabilitace

(Mecklenburg, 1998, sec. cit. Holmanová, 2002).

      Rehabilitace sluchu a řeči je efektivnější a kratší u starších dětí, které ztratily sluch po osvojení řeči a jazyka. U dětí prelingválně neslyšících, kde se řeč pomocí

kochleárního implantátu teprve vytváří, trvá rehabilitace i několik let (Krahulcová, 2003).

      U dětí se sluchovými vadami je přechod z používání náhradních způsobů vnímání k používání sluchu obtížný. Vrozeně neslyšící nebo časně ohluchlé děti nejsou

vybaveny základním souborem sluchových dovedností v období, kdy dochází k osvojování řeči. Chybí jim základní schopnost potřebná k určení zdrojů zvuku,

schopnost rozlišit zvuk v hluku, schopnost identifikace různých mluvčích, identifikace událostí, které přímo souvisejí se sluchovým vnímáním. Kochleární implantát

dává těmto dětem možnost, aby využily genetického potenciálu svého mozku a začaly jej používat na základě přiměřených podnětů z okolí, tedy zvuků a řeči

(Allum, 1996, sec. cit. Holmanová, 2002).


Rehabilitační postupy

      Dobré a očekávané výsledky přináší kochleární implantace pouze při trpělivé a důsledné rehabilitační práci, při které respektujeme vývojovou úroveň dítěte i

jeho aktuální stav. Je důležité si uvědomit, že vývojový stupeň řeči u sluchově postiženého dítěte není určen věkem, ale jeho pokroky v práci.

      Podmínkou úspěšné rehabilitace je celodenní užívání vnější části kochleárního implantátu, optimální nastavení řečového procesoru, využití všech zvukových

podnětů ke sluchovému vnímání a neustálé podněcování dítěte k naslouchání. Díky sluchové kontrole se postupně zlepšuje intonace a srozumitelnost vlastní řeči. Při

rozvíjení řeči komentujeme každý zájem dítěte, vytváříme situaci a hry vedoucí k slovnímu projevu, snažíme se vést dítě ke konverzaci a podporovat jeho snahu o

ni (Holmanová, 2002).


      Metodický postup reedukace sluchu lze charakterizovat následujícími činnostmi, které jsou za sebou seřazeny podle vzrůstající náročnosti na sluchové vnímání

(Svobodová, 1997). Rehabilitace postupuje od detekce přes diskriminaci a identifikaci k rozumění.

Detekce (zjištění přítomnosti zvuku)
      Schopnost reagovat na přítomnost či nepřítomnost zvuku. Dítě se učí reagovat na zvuk, věnovat pozornost zvuku a nereagovat v případě neexistence zvuku.

Spontánní uvědomění si zvuku.
Podmíněná reakce na zvuk.
Detekce a později identifikace řady různých původců hluku a zvuků okolního prostředí.
Detekce a později také identifikace zvuků oblíbených hraček a jmen nejbližších osob (Holmanová, 2002).
Diskriminace (rozlišování dvou podnětů)
      Je to schopnost vnímat podobnosti a rozdíly mezi dvěma či více zvukovými nebo řečovými podněty. Dítě se učí věnovat pozornost rozdílům mezi dvěma a více

zvuky a odlišně reagovat na zvuky odlišné.

Rozlišování dvou nebo více hudebních nástrojů.
Rozdíl mezi tichým a hlasitým zvukem.
Rozdíl mezi krátkým a dlouhým zvukem.
Rozdíl mezi vysokým a hlubokým zvukem.
Rozdíl mezi pomalu a rychle se opakujícím zvukem.
Diskriminace počtu slabik.
Rozdíl mezi slovy, která se liší:
počtem slabik
délkou
samohláskou
souhláskou
Rozdíl v koncovce jednotného a množného čísla (Holmanová, 2002).
Identifikace (určování)
      Je to schopnost označit zvukový nebo řečový podnět, který dítě slyšelo, ukázáním nebo zopakováním.

Identifikace nejrůznějších zvuků.
Identifikace slov v zavřeném souboru.
Identifikace slov v polootevřeném souboru.
Identifikace slov v otevřeném souboru.
Identifikace krátkých vět s opakováním jednoho slova.
Identifikace dvouslabičných slov.
Identifikace jednoslabičných slov .
Poznávání mužských, ženských a dětských hlasů.
Identifikace krátkých vět s různými podstatnými jmény, slovesy a přídavnými jmény.
Při procvičování identifikace použijeme různé známé pokyny ze seznamu základních vět a běžných frází.
Identifikace podobných slov (Holmanová, 2002).
Rozumění
      Schopnost pochopit význam řeči odpovídáním na otázky, vykonáváním pokynů a účastí v rozhovoru. Rozumění řeči rozvíjíme stále. Dítě vedeme ke

komunikaci. Musíme si uvědomit, že dítě nejdříve rozumí a pak teprve se může učit a naučit komunikovat.

Provádění jednoduchých pokynů.
Provádění dvou pokynů.
Pokyny rozšiřujeme o přídavná jména, číslovky, barvy.
Sluchové a řečové dovednosti v jednoduchém rozhovoru.
Dvojice, trojice a čtveřice dějově navazujících obrázků.
Vyprávění nebo konverzace týkající se běžného života dítěte a rodiny (Holmanová, 2002).
 
 

3.4 VÝSLEDKY KOCHLEÁRNÍCH IMPLANTACÍ, AKTUÁLNÍ STAV


     Do prosince 2007 byl poskytnut v České republice kochleární implantát Nucleus již 306 dětem, nejmladší bylo ve věku 17 měsíců. Každý rok přibude asi 30

nových dětí, které budou mít kochleární implantát. Všechny operované děti, které před zavedením kochleárního implantátu nebyly schopny slyšet prostřednictvím

sluchadel ani velmi hlasité zvuky, nyní rozeznávají okolní zvuky na normální hladině hlasitosti a postupně, podle individuálních schopností, začínají rozumět řeči bez

odezírání.

     Všechny děti jsou v CKID pravidelně sledovány jak z hlediska zdravotního stavu, tak z hlediska přínosu kochleární implantace pro rozvoj sluchové percepce,

komunikačních a kognitivních schopností a stupně integrace do normálního života.

     Při hodnocení dětí s kochleárním implantátem, u nichž od nastavení řečového procesoru uplynulo alespoň 24 měsíců, je 65% dětí schopno rozumět řeči bez

odezírání či dokonce používat telefon, mluví v rozvitých větách a jejich řeč je dobře srozumitelná. Nejlepší výsledky mají zpravidla děti operované brzy po

ohluchnutí a také ty, které se narodily neslyšící a byly operovány kolem 2. roku věku. Z výše zmíněných dětí, které jsou v předškolním a školním věku více než

polovina navštěvuje běžné mateřské a základní školy.

     U všech dětí se zlepšily rozumové a jazykové schopnosti, vymizely nebo se výrazně zmírnily neurotické příznaky. Děti jsou sebevědomější, vyrovnanější a mají

větší zájem o kontakt se slyšícím okolím (www.ckid.cz).
 


     Kochleární implantace není pouze operace sama o sobě. Je to soubor etap, kterými žadatelé o kochleární implantát musí projít. Zahrnuje předoperační

přípravu, která má dvě fáze, operaci, nastavení řečového procesoru a intenzivní a dlouhotrvající rehabilitaci.

     Děti musí se svými rodiči několikrát ročně dojíždět do Prahy na kontrolu a nastavení řečového procesoru. Intervaly návštěv se sice postupně prodlužují, ale

kontrola kochleárního implantátu musí být prováděna po zbytek života.

 


4 DÍTĚ S KOCHLEÁRNÍM IMPLANTÁTEM
 

4.1 CÍL VÝZKUMU, METODOLOGIE


      Cílem výzkumu je zjistit příčinu sluchového postižení u sledovaných dětí a dosažení úrovně komunikačních dovedností u dětí s kochleárním implantátem ve věku

tří, čtyř a pěti let.

      Práce je zpracována kvalitativně, výzkum je kvalitativního charakteru. Při vlastním šetření jsem využila rozhovor s rodiči dětí, pozorování a kazuistickou

metodu. 


4.2 CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO VZORKU


      Pro kvalitativní výzkum byly vybrány tři děti s kochleárním implantátem. Mezi kritéria výběru respondentů patřila doba vzniku sluchového postižení, vždy se

jednalo o vrozenou hluchotu. Všichni respondenti jsou chlapci.

     Dalším kritériem byl věk dětí. Chlapci jsou v předškolním věku, navštěvují denně mateřskou školu. Dvě děti navštěvují mateřskou školu a Základní školu pro

sluchově postižené v Brně, třetí chlapec dochází do logopedické třídy zřízené při Mateřské škole Hlavní v Otrokovicích.   --viz menu-POKRAČOVÁNÍ -» Část 2.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA